Student World

Proč jsem napsal knihu (nejen) o vesmíru?

Z extrému marxistické – ještě nedávno té jediné správné – ideologie materialismu jsme se dostali do dalšího extrému, vedoucímu v lepším případě k idealismu, ale mnohem častěji až ke spiritismu, okultismu a metafyzice. Pod záminkou svobody myšlení jsme doslova marketingově a sofistikovaně zahlcováni pseudovědeckými nesmysly, mudrováním o transcedentnu a nadsmyslném jsoucnu, o „něčem“ mezi nebem a zemí; a pokud to není nic určitého, je třeba používat náznaků a nedořečených otázek. V této atmosféře se velice daří ohlupujícím pavědám jako jsou astrologie, numerologie, věštění, léčitelství nejrůznějšího typu (neznámé síly, čakry, homeopatika) apod. Vede to až k moci různých sekt a odmítání racionálně podložené léčby nemocnými.

Když jsem se zamýšlel, kde se vzal ten odklon od racionalismu, kromě společenských důvodů vidím jako hlavního viníka VÍRU. Víru v cokoliv, co budeme respektovat přesto, nebo právě proto, že to považujeme principiálně za nevysvětlitelné. Nemohu pochopit, že touto nebezpečnou kartou často hrají právě vědci, a dokonce se zdá, že mezi kosmology je jich většina. Nechápu, jak mohou věřit teoriím a experimentům, které při jejích víře by závisely jen na rozmaru vyšší moci. Nechápu, jak mohou být mezi nimi křesťané a katolíci, když jejich víra stále hledá „doložené“ zázraky jako podklad pro svatořečení. Považuji to za duševní handicap, který vede až ke v úvodu popsaným následkům.

Mnoho věřících kosmologů vyznává zároveň determinismus (mezi nejznámější představitele patří při vší úctě Einstein). Jednak si myslím, že vyšší moc (aktivní a dynamická) a předurčenost (pasivní a statická) nejdou dohromady, jednak obojí považuji za neracionální. Dále si myslím, že absolutní determinismus – vratný a symetrický v čase – není silným pojetím kauzality, ale naopak jejím popřením. Řečeno metaforou: Bůh nehraje v kostky, protože žádný není.

S tím souvisí, i když v knize popisuji i další důvody, že nevěřím ani na prvohybatele ani na velký třesk. Bylo by nelogické, aby Bůh začal hrát v kostky až po velkém třesku. Nic na světě nemá hranice takové, abychom se nemohli zeptat, co je za nimi. Takový problém vyřešíme, jestliže konec ztotožníme ze začátkem – a takto vnímám prostor – nebo začátek a konec nepřipustíme vůbec – a takto vnímám čas.

Velice mě znepokojuje, že i někteří seriózní kosmologové (Gott, Thorne, Novikov) si vážně pohrávají s myšlenkou cestování v čase. Vesmír považují za statický čtyřrozměrný trychtýř, ve kterém se lze volně přemisťovat. Já považuji expanzi za základní atribut vesmíru s tím, že se rozpíná ve všech rozměrech, tedy i v časové dimenzi. Dimenze je tím plošší, čím je expanze rychlejší. Čas považuji za nejrychleji expandující rozměr, který je proto plochý a nekonečný, zatímco prostor musí být vždy sféricky uzavřený. Čas, jak jej chápeme, jsem ztotožnil s jeho expanzí. Statický – tím méně vracející se (kontrahující) – čas nemá smysl. Čas obaluje a prostupuje celý prostor a rychlostí své maximální expanze odnáší události z každého bodu prostoru. Každá událost po sobě zanechává pouze stopu v podobě následku. Protože čas odnáší i informace (a tím vzrůstá entropie), z následku implicitně nelze předchozí příčinu jednoznačně odvodit. Proto se nejde vrátit do žádného bodu časoprostoru v minulosti. Nelze taky navštívit nehotovou budoucnost. Už jenom pohyb jakékoliv částice v časoprostoru by ovlivnil kauzalitu vesmíru, takže ani pasivní pozorovatel v tzv. bezesporných historiích nepřichází v úvahu.

V této souvislosti si dovoluji oponovat hlavnímu proudu kosmologie, který předpokládá v nejpravděpodobnějších modelech vesmíru, že body vzdálené v prostoru se mohou od sebe z důvodu jeho expanze vzdalovat rychleji, než rychlostí světla. Vesmír by tak nedodržoval své vlastní zákony. Řečeno metaforou: Vesmír nemůže být delší než starší, aby na sebe všechny částice „viděly“. Jen takový vesmír, který v každém okamžiku existuje déle, než trvá světlu překonání celého prostoru, zajišťuje jeho kauzální konzistenci. Inflace by naproti tomu kauzalitu zcela roztrhala.

Přihlašuji se k tomu, že nadřazuji realitu idejím, Aristotela Platónovi a fyziku matematice. Realita ve své dynamice není poplatná žádným ideálním vzorům (věčným formám), které může odhalit sebesložitější matematika. Neexistuje čistá matematika, která by nebyla závislá na realitě. Matematika se neobjevuje, ale konstruuje. Svět je nespočitatelný, ačkoliv kauzální. Jeho neurčitost je způsobena kolosální kvantitou a paralelismem, jež dávají vzniknout nové kvalitě. Z komplexity se rodí emergence. Tato komplexita se neprojevuje jen na jediné úrovni, ale hierarchicky a fraktálně. I tvar vesmíru považuji za fraktální.

Zakončím opět metaforou: Kdyby se Einsteinovi podařilo Boha přesvědčit, aby nehrál v kostky, musela by být má kniha i s autorem a čtenáři zakódována v samotných základech vesmíru – v jeho počátečních podmínkách i tvarech všech jeho zákonů. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než ji napsat.

Knihu napsal: Dušan Streit
Jmenuje se : VESMÍR V OVÁLU – jaký s neurčitostí není
Podtitul: Sázka s kosmology
Pojednává: O čase jako previlegované dimenzi, vytvářející „hyperprostor“, ve kterém je fraktálně poskládán prostor s jeho historií a neurčitou kauzalitou.
Vydal ji : KOMPAS OK v listopadu 2004 (vydání 1.)
Do knihkupectví ji distribuuje : KONTAKT (ALPRESS)

autor