Student World

V březnovém VTM/Science (subjektivně) zaujal článek popisující život sršňů a taktéž materiál Když jedy léčí, který popisoval zajímavé účinky nízkých dávek různých toxinů…

V článku o sršních mi přišla zajímavá metoda, kterou proti sršňům bojují mnohem menší a mnohem slabší včely. Skupina včel obalí sršního útočníka (sršní přepadají včelí úly, dokonce si je při objevu označují zvláštním sekretem) do jakéhosi klubka, ve kterém stoupne teplota (podobných způsobem včely také v zimě ohřívají královnu) a sršeň se uvaří. Zvládne přitom zabít jen včely bezprostředně ho obklopující.
Mimochodem, jak poznamenává autor článku Jaroslav Petr, obecně sdílená přesvědčení o nebezpečnosti sršního bodnutí jsou naprosto mylná. Za prvé, sršni se prý vážně naštvou teprve tehdy, když se člověk k jejich hnízdu přiblíží na méně než dva metry. A za druhé, 70kilového člověka zabije s 50% pravděpodobností až 700 miligramů jedu ze sršního žihadla – každým bodnutím se přitom do těla dostane asi 0,17 miligramů jedu (takže smrtelná dávka vychází na nějakých 1500 žihadel).
Obyčejná včela uvolňuje jedu mnohem více než sršeň (její žihadlo je jednoúčelové), včelí jed je navíc silnější. Bodnutí sršně je ovšem naopak bolestivější, protože sršní sliny obsahují relativně hodně acetylcholinu, který dráždí nervová zakončení.

Článek Ivany Fitznerové Podle nosu poznáš trasu uvádí, že ptáci se při svých tazích orientují také čichem – přesněji řečeno, nosní dutiny některých druhů dokáží fungovat jako barometr. Ptáci při pokusech také dokázali vybloudit z labyrintu, přičemž se předpokládá, že se nechali vést pachem hnízda. Při letech nad oceánem zase sledují koncentrace dimethylsulfidu, který je vylučován mořským planktonem.

Subjektivně nejzajímavějším článkem v březnovém VTM/Science byl materiál Jaroslava Petra Když jedy léčí. Text si všímal zajímavých účinků celé řady toxinů, které v minikoncentracích fungovaly jako léky. Naopak jinak neškodné látky měly v malých dávkách účinky třeba i škodlivé.
Přitom nejde o nic na způsob homeopatie – popisované dávky jsou sice malé, nikoliv ale "paměť vody", ve které je po naředění méně než molekula účinné látky.
Příslušný jev se označuje jako hormeze – některým bakteriím svědčí miniatruní dávky antibiotik, minidávky rtuti nás chrání před volnými radikály (většinou se prostě aktivují receptory, které pak fungují i nadále a proti obdobným škodlivým účinkům v budoucnosti), dioxiny před některými druhy rakoviny, prospěšný účinek snad mají i nízké dávky radiace.
Z popsaného vyplývá celá řada zajímavých skutečností; je třeba docela dobře možné, že různé jedovaté chemikálie, které jsou dnes zakázány, by v malých koncentracích v okolním prostředí mohly působit pozitivně (a naopak – některé látky jsou škodlivé pouze tehdy, pokud jejich koncentrace příliš poklesne). Jak ale podobné úvahy zakotvit třeba do legislativy?
Hormetický efekt v sobě každopádně skrývá stále mnoho neznámého…

autor Pavel Houser