Student World

Cenné na Weinbergově přístupu je, že se nebojí sám sebe prohlásit za redukcionistu. Ostatně v tom je podle něj právě cíl vědy (a asi i jiných činností) – vysvětlit záplavu jednotlivostí okolního světa pomocí několika univerzálních zákonů. Dalo by se to označit za provádění komprese. Čím jsou tyto zákony jednodušší (elegantnější) a čím méně skutečností stojí mimo ně (tedy čím lépe zákony souhlasí se skutečností), tím je vědecká teorie lepší. Toť vše.
Weinberg se přitom ovšem musí vyrovnat s některými odpůrci redukcionismu i v samotné fyzice. Ukazuje, že mnohdy jde spíše o nedorozumění: za boj proti redukcionismu se třeba vykládá i to, když jeho kolegové namísto stavby urychlovače a hledání finální teorie prosazovali raději jiné projekty, třeba studium černých děr. Jindy je špatně rozuměno pojmu redukcionismus, Weinberg se ho také snaží lépe vymezit a popsat různé významy, v jakém je toto slovo používáno.

V polemice s filozofií a sociologií vědy či postmoderními filozofy Weinberg upozorňuje na to, že naráží na několik problémů:
– jednotliví "odpůrci vědy" spolu často nesouhlasí ani mezi sebou. Odvolávají se na sebe a citují se na podporu názorů, s nimiž by autoři původních výroků určitě nesouhlasili. Kuhn byl takto třeba velmi roztrpčen, když se Feyrabend na něj odvolával ve své argumentaci, že věda funguje "iracionálně". Kuhn sám ve skutečnosti tvrdil, že věda se vyvíjí v nějakém ohledu směrem k lepším teoriím. Ve vědeckém zkoumání hrají ústřední roli důkazy a rozum, jaká teorie je s nimi v lepším souladu, taková přežije. Kuhn pouze pochyboval o tom, že tyto lepší teorie nějak korespondují s "přírodními zákony/pravdou" (snad podobně, jako savci jsou nejsou pravdiví a dinosauři naopak nepravdiví).
Pokud pak Weinberg s někým polemizoval, často se mu dostávalo odpovědi v tom smyslu, že dotyčný přece nic takového netvrdil ("nikdy jsme nepochyboval o existenci objektivní reality"). Těžko polemizovat, pokud stojíme tváří v tvář chaosu.
– mezi "konstruktivisty" v určité míře spadnou i lidé, kteří vědě, o níž píší, rozumí, a nejsou ji nijak nepřátelsky naklonění. Člověk, který s nimi polemizuje, pak při pohledu zvnějšku vypadá jako hulvát, jako malicherný nebo jako fundamentalista.
– jednotliví odpůrci vědy formulují své výroky takovým způsobem, že v nich nejde najít žádný rozumný smysl. Weinberg například cituje Derridův výrok: "Einsteinovská konstanta není konstanta, není to ani centrum. Představuje samotný koncept variability: je to konec konců koncepce hry." Na námitku, že vytrhává výrok z kontextu, Weinberg dohledá, v jaké souvislosti byl výrok pronesen a uzavírá: "Zdá se mi, že Derrida v kontextu je dokonce ještě horší než Derrida mimo kontext."
"Jeden můj přítel fyzik mi kdysi řekl, že ve smrti vidí útěchu, že už se nikdy nebude muset dívat do slovníku na smysl slova hermeneutika."

Dojde také na případ profesora Sokala a jeho slavné mystifikace. Zde opět vystupují do popředí politické konotace. Sokal chtěl především ukázat na alianci nepřátel vědy a politické levice (s jejími tvrzeními, že věda je rasistická, sexistická apod. Sokal navíc dodal, že chtěl před těmito názory bránit ani ne tak vědu, ale spíše ostatní lidi.), Weinbergovi v následující polemice leželi v žaludku spíše postmodernisté a sociální konstruktivisté.
Weinberg sice pokládá feminismus s jeho zálibou ve všemožně rozostřeném ("holistickém", "východním") myšlení za hnutí vědě nepřátelské, ale myslí si, že tyto argumenty zmizí samy od sebe. Stále více žen dělá vědu, stále více (např.) Číňanů a Japonců dělá vědu a věda se přitom dělá stále stejně – ba dokonce se vědecké centrum dnes už klidně může přenést mimo západní civilizaci a pořád se přitom bude provozovat "standardní" věda.

Weinbergův názor na postavení člověka ve vesmíru si lze domyslet. Na Zemi ani na člověku není nic primárně výjimečného, ve vesmíru není ani stopa nějaké plánu-inteligentního návrháře, všechny zákony jsou přísně neosobní. Nemá žádný smysl generovat nějaké úvahy o Gaie nebo antropickém principu (přitom se několikrát otře i o výroky Václava Havla – to jen na okraj a jako doplnění domácího mediálního obrazu, který se nám po řadu let snažil ukázat, jak si bývalého prezidenta v zahraničí všichni bez výjimky považují a obdivují ho).
"Giordano Bruno napsal, že se mu začalo dýchat mnohem svobodněji, když se dozvěděl, že Země je jen malou částí vesmíru," píše Weinberg.
Přitom se pokouší vysvětlit, proč právě takový postoj vyplývá ze současné fyziky – a to bez ohledu na neustálé přemílání nějaké výjimečné role pozorovatele v kvantové fyzice nebo na to, že i řada geniálních fyziků v té či oné fázi svého života s "mystikou" koketovala. Samozřejmě hodně záleží na volbě slovíček – Weinberg třeba nemá nic proti Einsteinovu bohu-matematikovi.
U knih podobného druhu samozřejmě zůstává otázkou jejich celkové zhodnocení – v řadě věcí je možná Weinberg ke svým oponentům trochu nespravedlivý, respektive se mezi nimi nesnaží diferencovat. A také není jasné, co v postulovaném "neosobním světě" vlastně z jeho knihy vyvodit. Ale to už je samozřejmě úplně jiná otázka.

Zdroj: Steven Weinberg: Tváří v tvář – věda a její intelektuální protivníci, Aurora, Praha, 2004

autor Pavel Houser