Student World

Vznik pozemského života se člověku, který nemá příslušné teoretické zázemí či neaplikuje matematický aparát, jeví být intuitivně dosti nepravděpodobným. Proč ale v tomto případě pocity (s největší pravděpodobností) klamou?

V první řadě: téměř veškerá věda či vyšší matematika je z nějakého úhlu pohledu antiintuitivní (ne snad, že by vědec intuici nepoužíval, ale jde již o intuici "zaškolenou"; v opačném případě nejspíš zavede mimo). Přičtete nějakou rychlost k rychlosti světla a výsledkem je opět rychlost světla. Elektron je současně na dvou místech. Příčí se to zdravému rozumu. Velmi elegantní vysvětlení toho, proč může vypadat nepravděpodobný a zdravému rozumu se příčící také vznik pozemského života, podává Richard Dawkins ve Slepém hodináři.
Naše vnímání je totiž evolučně přednastaveno na pravděpodobnosti relevantní v rozměru lidského života. Řekněme, že zemřeme po sto letech. Věc, která nás zabije v delším časovém horizontu, nemá proto z hlediska evoluce příliš smysl, připadá nám vlastně nemožná. Tak se třeba nebojíme toho, že nás zabije blesk, ačkoliv, kdybychom se dožívali milionu let, by pravděpodobnost smrti touto cestou byla zcela reálná. Totéž pak platí pro smrt na přechodu pro chodce. Vnímat citlivě jevy, probíhající v delším časovém měřítku, by bylo pro přežití jedince a jeho genů zbytečné.
Vznik života se ovšem odehrál v takových časových dimenzích, že na ně nejsme psychologicky připraveni. Potřebovali bychom, aby první bakterie "vybublala" z prebiotické polévky v průběhu století, jinak nám celá záležitost připadá podivná – a teprve po osvojení jiných memů se nám naopak zdá být zcela přirozená a logická. To ostatně Dawkins hodnotí nejvýš: evoluční představa o vzniku života není nejlepší ani tak v tom smyslu, že pro ni svědčí paleontologické důkazy (byť pro ni svědčí), ale je podle něj nejkonzistentnějším systémem pro výklad vzniku pozemského života i z hlediska formální logiky – tj. v rovině myšlenkových experimentů.

(Richard Dawkins: Slepý hodinář, Paseka, Praha, 2002)

Osobní poznámka Pavel Houser: K určité nedůvěře v evoluci vede ale podle mého názoru i řada dalších příčin:
Předně jsou to různé metafory o tom, zda uragán složí na smetišti hodinky; celý spor se v médiích nevede ani tak formou důkazů, ale spíše jako střet metafor, spíše zavádějících analogií a odprezentovaných příběhů. Navíc, obě strany používají často tu metodu "důkazu", že názory protistrany zkarikují a předvedou v nějaké extrémně zjednodušené podobě. Tu pak s velkou slávou vyvrátí.
A roli samozřejmě hraje i terminologický zmatek. Kdy jsem evolucionista? Tehdy, když zastávám neodarwinistickou syntézu? Jsou biologičtí strukturalisté evolucionisty? A kdy jsem kreacionista? Když věřím na základě doslovného čtení Bible, že svět je starý 6 000 let? Byl kreacionista jezuita Chardin? Jako "vyvrácení darwinismu" se pak často chápou i teorie bezesporu evoluční, které ovšem snižují např. ústřední roli přírodního výběru… (a na jaké úrovni má výběr vůbec primárně fungovat? neodarwinisté svým důrazem na genocentrické pojetí evoluce do značné míry modifikují původní Darwinovu představu). Kreacionisté se často odvolávají na vědce, kteří nesouhlasili s tím či oním neodarwinistickým paradigmatem a podrobili ho kritice – tito lidé však vesměs nebyli kreacionisty a jejich kritika neměla cíl, pro který je dnes využívána…

autor Pavel Houser