Student World

Dvě novinky podle New Scientistu: Radioaktivní záření škodí možná ani ne tak poškozením DNA, ale spíše proteinů, alespoň se to zdá ze zkoumání superodolné bakterie. Jednoduchou genetickou úpravou lze získat myši, které vidí podobně jako člověk v "RGB".

Na počátku evoluce primátů mohla sehrát značnou roli změna barevného vidění.
Pokud dnes dosáhneme toho, aby se geneticky upraveným myším tvořily lidské proteiny zodpovědné v našich očích za odlišení vlnových délek na červeném konci viditelného spektra, jejich vidění se rozšíří do "tříkanálové" podoby obdobné člověku. Hlodavci a většina dalších savců produkují pouze proteiny vytvářející v očích receptory S a M, nebo vidí jen černobíle. U primátů je za vnímání červených odstínů zodpovědný tzv. receptor L.
Zdroj: New Scientist

Poznámky:
– experimenty jsou popisované tak, jako by normálním myším červené vlnové délky splývaly se zelenými, naopak modifikované myši dokázaly mezi nimi rozlišovat. Jedná se přitom o popis chování, bez vztahu k eventuálnímu „zrakovému vědomí“. Ukazuje to však, že myší mozek je k rozšířenému barevnému vidění „preadaptován“ a podle všeho stačí přidat příslušný receptor. U předků primátů tedy zřejmě postačovala jednoduchá mutace, které vedla k syntéze proteinů pro L receptor.
– v evoluci primátů mohla změna barevného vidění sehrát řadu rolí, od lepšího rozpoznávání zralého ovoce po lepší čtení emocí ostatních („červenání“ apod.).
– možná cesta pro léčby různých „barvoslepostí“ u člověka genovou terapií?
– jaký názor dnes převládá v otázce barevného vidění u psů?
– jinde se podstata vidění i nového zjištění vysvětluje poněkud jinak než na New Scientistu, viz např. Lidové noviny.

Bakterie Deinococcus radiodurans dokáže přežít radiaci v řádu tisícinásobku toho, co zvládne člověk. Jak to ale dělá?
Až dosud převládalo přesvědčení, že radioaktivní záření určité intenzity zabíjí hlavně kvůli poškození DNA, jejíž řetězec rozsekává na fragmenty. Michael Daly z Uniformed Services University of the Health Sciences (Bethesda, Maryland) však nyní tvrdí, že problémem je spíše poškození proteinů/enzymového aparátu. Radioaktivita rozbíjí řetězce DNA i v případě odolné bakterie, ale opravné enzymy ji stihnou dát zase do pořádku. Deinococcus radiodurans je tedy podle všeho odolná vzhledem ke svým specifickým proteinům (+ se spekuluje, že by to mohlo souviset i s ochrannými účinky manganu); zajímavé je uvažovat o tom, že vpravením těchto bakteriálních proteinů do vyšších organismů by se rezistence k radioaktivitě mohla zvýšit i u nich – možné je využití při kosmickém výzkumu apod.

Zdroj: New Scientist

Poznámka:
Fakt je, že extremofilní bakterie žijí často v prostředí, které by mělo nevratně poškozovat DNA (a především RNA), denaturovat proteiny apod. Takže pokud bereme DNA jako de facto inaktivní médium, pak za speciální vlastnosti extremofilních organismů logicky musejí být zodpovědné speciální proteiny.

autor Pavel Houser