Kacíři globálního oteplování

Ostatní |

Hlavním důvodem současného klimatu je přírodní změna distribuce krátkovlnného záření. Tato přírodní změna nemůže být plně vyvážena lidskou činností a emisemi skleníkových plynů.Důsledkem emisí by mohl být pouze posun nástupu nového glaciálu až o tisíciletí s tím, že změna pak bude podstatně prudší než při nástupu posledního glaciálu.




Kritické výhrady k četným objemným zprávám NRC a EPA, k publikovaným hypotézám a k výsledkům modelování byly zpočátku málo početné jak z řad klimatologů a meteorologů, tak z řad geologů, pedologů a biologů. Jejich argumentům nebyla věnována pozornost a především média je ignorovala. Jedním z prvních, kdo se ozval, byl Sherwood B. Idso (1980), který po dlouhá léta pracoval na výzkumu fotosyntézy a vlivu zvýšené úrovně CO2 na rostliny. Výzkumy prováděl v laboratoři podléhající americkému ministerstvu zemědělství ve Phoenixu v Arizoně (U.S. Water Conservation Laboratory). Nesouhlasil s teoretickými základy modelů ani s jejich výsledky o globálním oteplování a především ho popudilo tvrzení o záporném vlivu zvýšeného obsahu CO2 na zemědělskou produkci. On, který ve svém celoživotním výzkumném díle dokazoval pozitivní vliv „hnojení pomocí CO2“, nemohl mlčet k vyslovené vědecké nepravdě. Ve svých dalších publikacích reagujících na akce EPA a později IPCC přešel na širší škálu kritiky. Jeho synové Keith a Craig Idsovi, pracující jako výzkumníci v podobných oborech jako jejich otec, založili s podporou nezávislých vědců a laiků Centrum pro studium oxidu uhličitého a globální změny (Center for the Study of Carbon Dioxide and Global Change). Toto centrum vydává již deset let internetový časopis CO2 Science, ve kterém je uváděn podrobný komentovaný přehled publikací na toto téma. Především si všímá těch článků, které IPCC a s ním provázaní vědci-alarmisté neberou na zřetel, byť to byly vesměs články uveřejněné v recenzovaných časopisech. Počet komentovaných odborných článků odhaduji na stovky. Nejedná se tedy o malou skupinku vědeckých kverulantů. V časopise pravidelně také všichni tři Idsové uveřejňují redakční komentáře na aktuální témata. Časopis je přístupný na www.co2science.org.

Zdrcující komplexní kritiku hypotézy o globálním oteplování způsobovaném emisemi CO2 publikoval v roce 1989 W. E. Reifsnyder, který po půl století pracoval na Yalské univerzitě v oborech obecné a lesnické meteorologie. Již název jeho článku vypovídá o nekompromisní kritice: „A tale of ten fallacies“. Překlad v mém podání by zněl: „Historka o deseti podvodech“. Hned v úvodu rozsáhlého článku William Reifsnyder píše, že podle Websterova slovníku (New International Dictionary, Second Edition) slovo fallacy znamená chybnou ideu, klamný nebo iluzorní argument. Je odlišné od slova sophism, jehož význam je podvodná idea nebo podvodný argument. Pro útlocitné zastánce skleníkové hypotézy by tedy zmíněný překlad zněl takto: Vyprávění o deseti klamech. Pod argumenty této polemické studie se můžou heretici globálního oteplování dodnes podepsat. Reifsnyder již tehdy kritizoval ty klimatology, kteří dali přednost výsledkům svých modelů před pozorovanými daty. S nelibostí nesl, že vládní prohlášení by se měla rovnat vědeckému prověření hypotézy, a jmenoval konkrétně materiály Agentury pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency, EPA) a mezi řadou publikací také již dříve uvedenou práci Seidela a Keyese (1983). Oponoval názoru, že v holocénu bylo dosud klima stabilní, bez oscilací, že nás očekává klimatická změna jako prudká diskontinuita a že značná klimatická proměnlivost se objeví jako důsledek náhlé klimatické změny. Také nesouhlasil s názory, že zvýšená koncentrace CO2 a oteplení přivodí zánik mnoha rostlinných druhů, na nichž je lidstvo závislé, a tím dojde k potravinové krizi.
Proti hypotéze o globálním oteplování způsobeném emisemi skleníkových plynů dne 27. února 1992 ostře vystoupilo 60 amerických vědců z oborů fyziky atmosféry, meteorologie a klimatologie s prohlášením Statement of Atmospheric Scientists on Greenhouse Warming. V prohlášení se mimo jiné píše, že všechny teoretické klimatické modely užité pro předpověď budoucího oteplení nemohou být považovány za hodnověrné, protože jejich platnost nebyla prokázaná na existujících klimatických datech (Statement, 1992).
William Reifsnyder byl jedním z iniciátorů a samozřejmě i signatářem Lipské deklarace, ve které se 104 významných vědců z celého světa a 24 meteorologů z amerických televizních stanic vyslovilo zamítavě ke Kjótské konferenci v prosinci 1997. Deklarace byla aktualizována v roce 2005 (Leipzig Declaration, 2005). Signatáři jsou vesměs vědci z mnoha oborů, jako geologie, geofyzika, energetika, ekologie, fyziologie rostlin, tedy nejen z věd o atmosféře, kteří ovšem také nechybí. Jen namátkou uvádím profesora geofyziky George H. Suttona, profesora fyziky atmosféry Richarda Lindzena, profesora klimatologie Roberta Kallinga, profesora a ředitele Ústavu přírodních zdrojů C. J. F. Böttschera z Haagu, profesora Zbigniewa Jaworskiho, specialistu na fyziku atmosféry a dlouholetého ředitele Satelitní meteoslužby Freda S. Singera a rostlinného fyziologa Z. Šestáka. Mnozí ze signatářů-akademiků jsou také podepsáni pod Heidelberskou výzvou (Heidelberg Appeal, 1992). Ta vyjadřuje přesvědčení, že moderní společnost má nejlepší prostředky, jaké kdy v historii měla, aby vyřešila neduhy světa za předpokladu, že nebudou věda, intelektuálská čest a zdravý rozum obětovány politickému oportunismu a iracionálním obavám.

V Lipské deklaraci se doslovně píše: „…dnes neexistuje žádný obecný vědecký souhlas o významu skleníkového oteplování způsobeného stoupáním úrovně oxidu uhličitého.“ Není nutné dodávat, že Lipská deklarace zůstala médii nepovšimnuta podobně jako Heidelberská výzva. Byla to náhoda, nebo pouhý nezájem, nebo spontánní umlčovací akce médií?
Veřejnost nebyla informovaná ani o rozsáhlé občanské iniciativě, o Oregonské petici, kterou podepsalo přes 19 000 občanů převážně s vysokoškolským vzděláním, z nichž 25 % má vzdělání v biologických a chemických vědách; vědců zaměřených na vědy související s životním prostředím je kolem 2 600. Průvodní dopis petice podepsal profesor Frederick Seitz, minulý prezident Akademie věd U.S.A. (Past President, National Academy of Sciences, U.S.A., President Emeritus, Rockefeller University). Petice obsahuje také podrobný rozbor o vlivu atmosférického CO2 na životní prostředí (Robinson et al. 2007). Studie o rozsahu 12 stránek obsahuje 27 obrázků a seznam 132 citovaných prací. Nejedná se tedy o žádný povrchní pamflet.
Již dříve několikrát citovaný John Houghton napsal v roce 1995 (citováno podle českého překladu z roku 1998 na str. 53):
„Klimatické záznamy vykazují jistý stupeň přirozené variability, a proto je zřejmě obtížné s jistotou určit, že trendy stoupající globální průměrné teploty během minulého století a během posledních desetiletí jsou způsobeny celkovým oteplováním vlivem skleníkových plynů. Obzvláště zvýšení mezi lety 1910 až 1940 je například příliš strmé, než aby mohlo být vyvoláno poměrně malým nárůstem skleníkových plynů během tohoto období.“ Přesto však, ať už ve zmíněné knize, nebo při své činnosti v IPCC, se připojuje k výzvám o nutnosti boje proti globálnímu oteplování tím, že se sníží emise CO2.

Nestabilní systém oceán-atmosféra by měl podle Broeckera (1997, také 2002) otevřít debatu, jestli lidský zásah prostřednictvím skleníkových plynů a aerosolů může vůbec způsobit takový proces, jako je globální oteplování. Sám pak přispívá řadou publikací k objasnění těchto jevů. V řadě článků navazujících na studie Broeckera se zdůrazňuje nejistota v modelovaných předpovědích vývoje klimatu. Jako jeden extrém, o němž ale nechci říct, že je chybný nebo zcela nepravděpodobný, je hypotéza o zpožděném zalednění prezentovaná v článku Ruddimana et al. (2005). Spočívá v předpokladu, že kdyby neexistoval antropogenní příspěvek k obohacení atmosféry skleníkovými plyny, především CO2, bylo by dnešní klima přibližně na třetině cesty k novému glaciálu. K méně extrémnímu závěru došel Kukla (2000), který svou studii uvedl přehledem o konferenci na Kolumbijské univerzitě věnované eemskému (tj. poslednímu) interglaciálu a pak se v souladu s příspěvky na konferenci věnoval podobnostem mezi koncem eemského interglaciálu a našeho, holocenního interglaciálu. V období 116 až 115 ka byly orbitální poměry (Milankovićovy cykly) velmi podobné těm současným. Vyjmenoval čtyři charakteristiky vlivu na tehdejší klima, které považuje za podobné těm současným. Připouští, že některé znaky mohou být mírně odlišné vlivem emisí CO2. Zdůrazňuje však, že hlavním důvodem současného klimatu je přírodní změna distribuce krátkovlnného záření. Tato přírodní změna nemůže být plně vyvážena lidskou činností a emisemi skleníkových plynů. Připouští jako alternativu, že důsledkem emisí by mohl být pouze posun nástupu nového glaciálu až o tisíciletí s tím, že změna pak bude podstatně prudší než při nástupu posledního glaciálu. Byla by to však katastrofální perspektiva?
Astrofyzici W. Soon a S. Kaliunas (2003) položili základní otázku hned v nadpisu svého článku: Bylo klima ve 20. století neobvyklé? A obsáhlými dokumenty odpovídají, že nebylo ani za posledních tisíc let. Kriticky zpracovali různé údaje pro období 800 až 1300 (včetně dřívějších materiálů IPCC) a došli k závěru o Středověké teplé periodě, kdy teploty byly vyšší než náš odhad současné průměrné teploty.

Dennis T. Avery byl hlavním politickým analytikem na americkém ministerstvu zahraničních věcí a dnes je ředitelem Centra pro globální záležitosti výživy v Hudsonově ústavu. Jako zkušený autor se spojil s Fredem S. Singerem k napsání knihy Nezadržitelné globální oteplování: Každých 1500 let. Fred Singer je mezinárodně uznávaný fyzik atmosféry a klimatolog s bohatou publikační činností. V knize autoři vystoupili ostře proti alarmistům. Konstatují, že lidská činnost neovlivňuje žádným významným způsobem globální klima. Cykly oteplování a ochlazování (rozumí se hlavně v holocénu, pozn. autora) existovaly v minulosti bez vlivu člověka. Totéž platí i pro budoucnost. Současné mírné oteplování je spíš příznivé. Upozorňují, že v období 1930–70 byla při vzrůstu atmosférického CO2 mírně chladná perioda. Jednou z hlavních podstat omylu alarmistů je jejich závislost na výsledcích modelování skleníkového efektu, aniž by tyto výsledky konfrontovali s jevy reálného světa. Dennis Avery napsal také při jiné příležitosti, podobně jako ve zmíněné knize, že největším vědeckým hříchem Manna a Národní akademie věd byla snaha zatajit přírodní procesy a mimo jiné i 1500letý klimatický cyklus, který nemá žádnou korelaci, tedy nic společného s obsahem CO2 v atmosféře (týká se opět především holocénu, pozn. autora). Ptá se, jestli nemá Národní akademie věd obavy, že by přišla o subvence v miliardách dolarů, kdyby veřejnost pochopila, že se nejedná o emise CO2, ale o přírodní cyklus. Dodávám, že je skutečně co bránit ze strany alarmistů. Například Centrum pro půdní uhlík (Soil Carbon Center) spolu s Konsorciem pro snížení skleníkových plynů ze zemědělských půd (GASMGS) dostalo z veřejných zdrojů do svého rozpočtu 15 milionů dolarů na pětiletý výzkum snížení produkce CO2 z půdy a na konference o tomto typu výzkumu. Profesor Rice, ředitel této instituce, se účastnil výjezdu amerických senátorů do Austrálie, aby přesvědčil tamní kolegy o globálním oteplování vlivem emisí CO2. Podobných ústavů jako při Kansaské státní univerzitě je víc. Není proto třeba nic dodávat k výrokům Denise Averyho.
K výrokům reprezentantů IPCC, že jejich závěry jsou potvrzeny valnou většinou vědců, vypracovalo Centrum pro globální záležitosti výživy seznam obsahující jména více než 500 vědců, kteří na základě reálných dat zpochybňují jednoznačné závěry IPCC (Center for Global Food Issues, 2007), případně proti nim vystupují.

Jako další příklad nesouhlasu s většinou uvedu vystoupení profesora fyziky atmosféry a meteorologie na MIT Richarda Lindzena v televizní debatě v březnu 2007. Výslovně tehdy řekl, že jestliže připustíme, že oteplování existuje, pak musíme dodat, že je slabé, do 1 C, a jeho vliv je zanedbatelný. V písemném dokladu Lindzen (2006) poukázal na neetické metody, jimiž jsou kritici hypotézy umlčováni.
Ve státním veřejném rozhlase (National Public Radio) odpovídal 30. května 2007 na otázky moderátora nový šéf NASA Michael Griffin. Dříve přednášel jako profesor na univerzitách astrodynamiku, inženýrství a technologii vesmírných raket a družic. Ve fyzice atmosféry je také jako doma. V rozhlase řekl, že ke globálnímu oteplování dochází, ale že si není jistý, že je nutné proti němu bojovat. Dále prohlásil, že si netroufá tvrdit, že současné klima je nejlepším klimatem pro všechny lidské bytosti. Dodal, že takové tvrzení by bylo podle něho arogantní.
Okamžitě poté, 31. května, řekl J. Hansen na stejné rozhlasové stanici, že málem spadl ze židle, když slyšel Griffina, a že jeho výroky jsou neuvěřitelně arogantní a tvrzení ignorantská. Je zajímavé, že takto promluvil tentýž Hansen, který si před několika lety stěžoval v americkém tisku na potíže, které má on a jeho kolegové s administrativou v NASA, a že se setkává s metodami, kterými není možné řešit vědecké problémy. V rozhlase pak Hansen ještě dodal, že Griffin není informován, a postěžoval si, že v minulém roce byly v NASA sníženy o 30 % dotace na vědy o Zemi, tedy na výzkum změny klimatu. My kacíři se můžeme tedy ptát, jestli je vůbec přípustné redukovat vědy o Zemi na problematiku změny klimatu. Další dny byla proti Griffinovi spuštěna taková kampaň, že nakonec byl donucen od svých prohlášení ustupovat a podle článku zveřejněného o týden později v USA Today cítil povinnost říct, že „…naneštěstí se jedná o problém, který se stal více politickou než technickou záležitostí…“ a později se ještě doslovně omluvil, že způsobil tolik sporů a polemik. Není tedy jednoduché fandit kacířům a být přitom propojený s velkou, politicky významnou institucí.

Ke kacířům můžeme přiřadit také skupinu politiků a ekonomů, kteří odmítají hypotézu o antropogenním vlivu na globální oteplování a praktické závěry o nezbytných opatřeních vyvozované z této hypotézy alarmisty. Argumentace tohoto volného a neformalizovaného seskupení se navíc opírá o ekonomické důvody a praktický dosah politického programu alarmistů (Lomborg, české vydání, 2006, Klaus, 2007). Zazněl zde i návrh, aby se vytvořila vědecká a politická platforma, jakýsi protipól IPCC (nazval bych tuto instituci ICCH – International Consortium of Climatic Heretics). Až potom by byla možná rovnocenná diskuse mezi tábory kacířů a alarmistů.

Tento text je ukázkou z knihy:
Miroslav Kutílek: Racionálně o globálním oteplování, Dokořán, 2008
O knize na stránkách vydavatele

Viz také:
Skeptický ekolog o globálním oteplování: Rostoucí teploty ve městech se dají zvládnout
Bajka o topících se ledních medvědech
Průmyslovým zemím může globální oteplování prospět








Související články




Komentáře

25.09.2019, 22:00

[…] 3)https://www.scienceworld.cz/ostatni/kaciri-globalniho-oteplovani-375/?switch_theme=desktop […]

31.07.2014, 12:15

.... ñïàñèáî çà èíôó!...

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.