Student World

Jedna z neodolatelných mucholapek na české vědce je prestižní úroveň amerického výzkumu. Kdo by nechtěl pracovat na projektech, které mění svět? Pokud máte doktorát a zajímá vás sekvenování lidského genomu, proteomika, vývoj nových generací léků, materiály budoucnosti nebo velký studený vesmír, můžete se přidat. Platy jsou slušné, vědci motivovaní a laboratoře plné přístrojů. Můžete experimentovat od rána do večera, a pokud něco vymyslíte, je celkem jisté, že vaše výsledky najdou uplatnění v praxi.

Jestli prahnete po akademické kariéře, můžete se ucházet o místo na prestižních univerzitách, které definují světovou vědu. Odložte falešnou skromnost a tvařte se na pohovoru sebevědomě. Pokud jste právě dokončili doktorát a máte dobré doporučení, je téměř jisté, že vás přijmou. Tím se octnete ve světě vyšších vědeckých ambicí, než je v České kotlině zvykem.

Zatímco na českém ústavu jste s mizernou produktivitou (papírování, granty a zase papírování) jen kopírovali Američany, za tři až pět roků pobytu za oceánem začnou oni kopírovat vás. Jak se budete prodírat mezi známé tváře na vědeckých konferencích, pořadatelé sympozií si vás všimnou a začnou vás žádat o přednášky, o které jste dřív marně bojovali v nelítostné konkurenci. Nejdřív to budou menší sympozia, ale po deseti – patnácti letech se můžete proklestit na místa plenárních řečníků na předních sympoziích oboru. (Poznámka pro laiky: Plenární jsou prestižní úvodní přednášky, bývají hojně navštěvované a trvají 30-45 minut. Běžné přednášky jsou omezené na 15-20 minut. Být v pozici zvaného plenárního řečníka je příjemné. Už proto, že vám pořadatelé odpustí konferenční poplatek, který může být mezi pěti sty a tisíci dolary, a případně uhradí ubytování.) Nakonec to dojde tak daleko, že budete muset pozvání odmítat, protože přestanete stíhat.

O úrovni české vědy napovídá, že se díky celoživotnímu tahu na bránu do této lichotivé pozice vypracovalo jen několik málo akademiků. Abych nebyl k české vědě příliš tvrdý, podotýkám, že i stará Evropa žije ve stínu USA. V první dvacítce za rok 2004 je 17 univerzit z USA, dvě z UK a Tokijská univerzita (seznam sestavila Jiao Tongská univerzita z Číny). Aktuální žebříček podle španělského Centro Superior de Investigaciones Científicas z roku 2008 tvrdí, že prvních 24 univerzit na špici je z USA. Oba žebříčky přidělují body za úspěšné absolventy, nositele vědeckých cen, za kvalitu současného profesorského sboru (zase ti laureáti cen), vědecké citace, velikost a tak dál. Z toho je zřejmé, že pokud toužíte po společnosti laureátů Nobelovy ceny, jděte na západ, mladý muži/ženo.

Jak si USA vybudovalo tak skvělou pozici, není úplně jasné. Kdyby bylo, šlapou jim ostatní na paty. Několik faktorů se pokusím objasnit v následujících řádcích. Ani dýchavičnost současné české vědy není jednoznačně vysvětlitelná. Jako skoro ve všem se dá hodit lejno na komunisty. Ti po roce 1948 zplundrovali celá odvětví věd, aby místo nich plánovaně podporovali jiná, strategicky a vojensky důležitější. Jenže rozplánovat vynálezy na pětiletky se nedá. Díky nedostatku valut na přístroje a všudypřítomné cenzuře nezávislého myšlení vesele chřadly i státně podporované obory v nových budovách Akademie věd. A když už se někdo se světovou špičkou úspěšně popasoval, pro jistotu se na něj šláplo, aby socialistickému zřízení nepřerostl přes hlavu. Jakým způsobem dokázal stranický aparát prošustrovat případný profit z výzkumu, je dokonale vylíčeno v memoárech Otty Wichterleho (vynálezce měkkých očních čoček). Stojí za přečtení, jeho postřehy jsou v mnohém aktuální dodnes (Otto Wichterle, Vzpomínky, Edice Paměť, 2007).

I po dvou dekádách od převratu se česká věda pořád léčí všelijakými reformami. Pacient sice nezemřel, ale z lůžka nevstává. Celá zodpovědnost za tento stav se už na komanče hodit nedá.

…

Porodní bolesti nové české vědy jsem si prožil za studií (1988-1996). Jedním z příznaků bylo, že jsme se neodvažovali porovnávat se světovou špičkou. Ta byla příliš daleko, ani jsme ji neznali. Profesoři na VŠCHT po nás až na výjimky nepožadovali, abychom byli lepší než ostatní. Stačilo, aby výsledky byly srovnatelné s těmi publikovanými v průměrných časopisech. Minimální inovace a jedna publikace v zahraničním časopise stačily k tomu, aby člověk dodělal doktorát. I to byl pokrok proti minulosti.

V Americe je také možné dostat doktorát, aniž by člověk zbořil hranice oboru. Některé univerzity jsou průměrné a přístrojové vybavení se moc neliší od toho v Čechách. Viděl jsem i doktorské práce, které stály za starou bačkoru. I za oceánem jsou černé díry, které jen požírají, ale nic nevyprodukují. Kromě nich má však Amerika i špičkové ústavy. A těch nadprůměrných je hodně, protože tu spolehlivě funguje motor motivace. Jde o plat, kariéru a místo na slunci. Čím déle systém pozoruju, tím víc moje uznání roste. Ona ta mašinérie funguje a produkuje.

Česku tahle našlápnutost chybí. Někde je podkritické množství peněz, jinde zase mozků. Řetězová reakce se nerozběhla. K mé lítosti Češi na Marsu nejsou ani v podobě digitálního foťáku na traktůrku. Lidský genom osekvenovali zase Amíci a proteomika se u nás prakticky nedělá. A přestože čeští modeláři už padesát let laminují trupy větroňů, byl to Burt Rutan, kdo vyprojektoval laminátovou vesmírnou loď SpaceShipOne a jeho kamarád Mike Melvill odstartoval z Mohavské pouště za hranici atmosféry. Dneska staví SpaceShipTwo pro vesmírné turisty a bohatí Češi si rezervují letenky na rok 2009. Nikdo mě nepřesvědčí, že by tu skořepinu nedokázal odlít můj kamarád Luboš z Litomyšle.

Pravda je, že k tomu, aby Litomyšláci prodávali lístky na orbitální lety bohatým Amíkům, nám něco chybí. Mohavská poušť, soukromé investice, podnikatelský duch a nezbytné vědecké zázemí. Přesto mě představa SpaceShipTwo žere. Mám pocit, že jsme zase něco proflákli.

…

Situace české vědy se ještě víc komplikuje malou schopností českého průmyslu domácí vědu stimulovat a absorbovat. V devadesátých letech nastala éra montoven, které špičkové technologie k chodu nepotřebují. Nebo je zakoupí už hotové z Ameriky, vylepšovat netřeba. Z domácího průmyslu neproudí do vědy žádné peníze a faktické tlaky na českého vědce produkovat aplikované technologie byly nulové. Na školách i Akademii se prakticky nic nepatentuje.

„Cože? Patenty?“ diví se český vědec. „Můj výkon je přece měřený publikacemi! Co bych z nějakých patentů měl?“ (Situace se posledních letech mění, patenty se už započítávají do hodnocení.) Z pohledu jeho amerického kolegy je to absurdní otázka. „No přece prachy na další výzkum!“ vypálí odpověď. „A ještě si za podíl na patentu koupíš nové auto.“

Tento text je úryvkem z knihy

Martin Gilar: Nebojte se Ameriky

Jalna 2010

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

autor