Student World

Radiokarbonová metoda slouží k datování stáří organických látek a je založena na měření míry rozpadu radioaktivního uhlíku C14. Dendrochronologie zase znamená datování pomocí letokruhů na stromech. Pro archeology je velice užitečné obě metody porovnat…
Důležité je vědět, že radiokarbonová metoda slouží k datování organických látek. V podstatě zjišťujeme okamžik, kdy přestala akumulace uhlíku, tedy fotosyntéza. Při fotosyntéze se do organismu dostává i radioaktivní uhlík (izotop C14, který vzniká v atmosféře z dusíku) Od doby smrti rostliny se radioaktivní uhlík rozpadá, zatímco klasický uhlík C12 je stabilní. Poměr mezi oběma izotopy tedy určuje dobu, která uplynula od smrti organismu. Je dobré si uvědomit, že při datování rakve neměříme okamžik pohřbu nebožtíka, ale čas pokácení stromu.
Problémem radiokarbonové metody je fakt, že si nejsme přesně jisti poločasem rozpadu uhlíku C14 ani tím, zda množství radioaktivního uhlíku v atmosféře bylo vždy konstantní. Je proto velmi výhodné porovnat tuto metodu s nějakou analogickou. Dendrochronologie má přitom tu výhodu, že jí datujeme skutečně tutéž věc (na rozdíl třeba od metod zjišťování stáří keramických střepů či kamenných nástrojů, kdy se při srovnání musíme spolehnout na to, že jsme vedle sebe nalezli opravdu věci stejně staré).
Dendrochronologie je zhruba založena na faktu, že letokruhy pro různé roky mají různý tvar, který závisí například na teplotě a vlhkosti v daném období (platí pro jeden druh stromů a částečně lze porovnávat i různé druhy). Jestliže na řadě nalezených dřev odhalíme překrývající se periody, můžeme vlastně stanovit jejich relativní stáří. Nu, a protože například v Kalifornii se místní obří sekvoje mohou dožít až tisíce let, nakonec není takový problém stavit alespoň pro poslední řekněme tři tisíce let i absolutní "mapu letokruhů". Do ní pak můžeme nově nalezené kusy dřeva vkládat jako do mozaiky (samozřejmě je potřeba, aby na nalezeném kusu bylo k dispozici co nejvíce letokruhů).
V případě, že za použití obou metod dostaneme u jednoho nálezu obdobný výsledek, je velká pravděpodobnost, že jsme se nezmýlili. Dendrochronologie by se v budoucnu měla také více využít pro kalibraci metody založené na rozpadu uhlíku C14.
Je totiž smutným faktem, že v některých případech jsme z výsledků radiokarbonové metody poněkud na rozpacích. To platí například pro tzv. balkánský eneolit (pozdní dobu kamennou). V něm se užívá jakéhosi pseudopísma odvozeného z písma sumerského. Tehdejší obyvatelé Balkánu ovšem ve svých keramických značkách převzali pouze vnější atributy sumerského písma, znaky však nenesou význam a jde pouze o obrázky.
V čem je problém? Napodobenina vypadá totiž podle radiokarbonové metody, která klade balkánskou pozdní dobu kamennou do 4. tisíciletí př. n. l., jaksi starší než mezopotámský vzor.

autor Pavel Houser