Student World

Tak dlouho trvalo, než se zpráva dostala k velitelům na Jih.

V 50. letech tyto problémy už nehrozily, aspoň na pevnině. Většina velkých měst jako Washington a Baltimore či Paříž a Berlín byla propojena pozemním vedením telegrafu.

Několik telegrafních linek bylo umístěno i pod mořskou hladinu – již několik let fungovala linka v Lamanšském průlivu. Ale hlavní úkol, jak si uvědomil Field, na své řešení teprve čekal – šlo o vedení telegrafních linek pod hladinou severního Atlantiku.

Jeho hladina byla záludná a neustále v pohybu, oceán se rozprostíral na tisících mil. Bylo by ale nemožné opatrně umístit úplně na mořské dno, ve velké hloubce, pokrokové elektrické dílo lidského umu, které by propojilo tyto dvě oblasti a vydrželo nedotčeno po desetiletí?! Tato myšlenka byla nasnadě a mohla napadnout kohokoli; vždyť jen o několik málo let později píše Jules Verne své příběhy kapitána Nema, který ve své ponorce tráví měsíce v podmořských hlubinách. A Field měl dostatek peněz na to, aby svou představu o propojení dvou kontinentů realizoval.

Jeho představa ho zcela pohltila: nechá udělat kabel, obrovský kabel položený na mořském dně a propojí tato dvě impéria. Stane se patronem univerzálního bratrství, anebo vydělá přinejmenším spousty peněz. Bude tak moci opustit tuto prokletou, honosnou klec svého domu a zbaví se dusivého společenského života v New Yorku. Místo toho bude cestovat, navštěvovat světová finanční centra a pracovat s inženýry, kapitány a zkušenými námořníky.

Všechno bylo však neskonale těžší, než myslel: během následujících patnácti let Field podnikl přes Atlantik mnoho plaveb, při nichž pokaždé trpěl mořskou nemocí, drahé kabely se vždy přetrhaly hned u pobřeží, život mu znepříjemňovaly silné bouře, podvodníci, parlamentní vyšetřování, útok velryby a dokonce i požár v City Hall. I kdyby to všechno Field věděl dopředu, zřejmě by se nikdy nevzdal. To vše bylo lepší než nuda – a co znamená finanční ztráta, útok velryby nebo mořská nemoc proti naději na slávu!

Navíc byl Field přesvědčen, že vlastní technické zabezpečení bude jednoduché. Pro něho byl kabel něco jako hadice nebo úzký tunel. Elektrický proud si představoval jako nějakou praskající a syčící věc, kterou záhadným způsobem vyrábí baterie. A on ji jen potřebuje nalít do hadice. A pokud bude signál na konci kabelu slabý, tak to vyřeší jednoduše – přilije proud.

Field nakonec zjistil, že všechno je daleko složitější.

V roce 1854 přijel do Londýna v dokonalém obleku od nejlepšího krejčího z New Yorku a dostalo se mu uvítání jako dosud žádnému jinému americkému investorovi. Každý byl tehdy přesvědčen, že jeho myšlenka je skvělá, opravdu pokroková. Ti, kteří měli s telegrafem zkušenosti, Fielda ujišťovali, že už udělali testy, které jeho myšlenku potvrzují, nebo se alespoň právě na takové testy připravují. Další tvrdili, že veškerá dokumentace je již hotova, a pokud si bude pan Field přát najít důvěryhodného a spolehlivého partnera, že oni jsou ti nejspolehlivější.

Field byl dostatečně laskavý a slušný, ale jako velký newyorský obchodník s textilem a papírem měl svůj osvědčený způsob obchodování – věděl, že přílišná důvěra v dobré úmysly bývá vystřídána velkým zklamáním. Podobně jako většina bohatých Američanů, kteří přijížděli do Londýna podnikat s velkým kapitálem, si byl vědom toho, že většina lidí, s nimiž se setká, ho bude chtít nějak ošidit. Tohle nechtěl v žádném případě riskovat. Proto sám diskrétně hledal nějakého fundovaného odborníka v oblasti teorie elektřiny, aby měl jistotu, že jeho vize jsou správné.

Jednoho takového našel. Byl to skotský vědec William Thomson (člověk, který nemá nic společného s J. J. Thomsonem, o kterém jsme již mluvili). Návštěvník, který přišel na setkání s panem Thomsonem, očekával bělovousého staříka, ale setkal se s energickým mladým třicátníkem, který bral schody po dvou. Thomson byl ve skvělé kondici, v Cambridge závodně vesloval a plaval. Ve svém ročníku byl nejlepším studentem s nejlepší závěrečnou zkouškou z matematiky. Pomohla mu k tomu i skutečnost, že nejméně jedna z otázek zkoušky pocházela z jeho vlastní publikované a oceněné studie.

Cyrus Field se o něm dozvěděl, protože Thomson zkoumal několik podmořských kabelů, které již fungovaly. To, co zjistil, se však příliš nehodilo pro velkou publicitu. Jeho výsledky by mohly podkopat morálku impéria; v každém z britských kabelových systémů objevil mnoho poškození nebo vad. Nicméně Admiralita tato zařízení nutně potřebovala.

Nebylo možné vyloučit intriky ostatních velmocí, ale závady se objevily i ve Středomoří, a dokonce i na lince Londýn–Brusel. Bylo jasné, že problém je vážnější. Signály, které byly odeslány v potřebné síle i čistotě, dorazily nezřetelné a nejasné.

V kabelech krátkých délek byly tyto chyby v rámci tolerance, ale s delšími vzdálenostmi narůstaly problémy a zprávy, na které Admiralita spoléhala, se musely posílat opakovaně. Při použití kabelu na dně Atlantiku v délce, o které uvažoval Field, by byl přenos srozumitelné a jasné zprávy nemožný.

Žádné takové negativní zkušenosti nebyly s pozemními kabely, ať byly sebedelší. Ale proč? V podmořských kabelech se muselo dít něco zvláštního – a Thomson se domníval, že ví, o co jde.

Thomson patřil do malé skupiny badatelů, kteří brali Faradayovy myšlenky vážně. Věřil stejně jako Faraday, že projevy na povrchu hmoty nás jen matou. Jiskřičky a praskání, jako průvodní jev pohybu elektřiny, jsou něčím, co zakrývá nějakou hlubší sílu, neviditelné silové pole, které je hlavním zdrojem pohybu elektrického proudu. Elektrony, jiskřičky, které proletují uvnitř drátu, se nepohybují svou vlastní silou, ale jsou přenášeny jakoby na létajícím koberci. Pro Thomsona i Faradaye bylo tímto kouzelným koberečkem neviditelné silové pole.

Thomson v průběhu let rozpracoval původní Faradayovu koncepci. Neviditelné silové pole je to, co se vylučuje či vychází z baterie. Byl přesvědčen, že toto pole je mnohem důležitější než jakékoli jiskřičky. Silové pole se bude pohybovat uvnitř jakéhokoli drátu, vedeného od baterie, ale také podél něj. Rychle se rozloží kolem celého drátu, a ve svém poli působnosti zachytí jakékoli nabité částečky – elektrony – které se vyskytnou v jeho blízkosti. Ty pak přenáší dál. Thomson si představoval silové pole jako něco živého, co se neustále proměňuje, víří a kroutí pod vlivem neuvěřitelné tažné síly.

A právě této skutečnosti se obával. Věděl, že transatlantický kabel, který plánoval Cyrus Field, má být trojvrstvý. Každá vrstva měla být co možná nejtenčí, aby se co nejvíc snížila hmotnost kabelu. Uprostřed by byla tenká měděná žíla, ovinutá tenkou vrstvou pryžové izolace a nakonec kovový plášť, který by chránil celý kabel před poškozením při pohybu v hlubinách mořského dna. Pro Fielda to bylo zcela srozumitelné a pochopitelné, ale pro Thomsona to byla noční můra. Uvědomoval si, že když telegrafista zmáčkne svůj klíč, silové pole se vydá na dlouhou pouť mědí podmořského kabelu, ale jeho část bude zároveň po celou dobu pronikat pryžovou izolací.¹⁴ Takto si může po cestě přibrat k přenosu ještě elektrické náboje skryté v kovovém opláštění kabelu – a aby toho nebylo málo, část silového pole se rozptýlí v milionech tun studené mořské vody. Obrovská energie tak bude rozptýlena.

Tento problém vysvětluje zpoždění signálu, kterým musela Admiralita a ostatní vynálezci čelit. Když se prst telegrafisty zvedl mezi každým vyslaným signálem z telegrafního klíče, silové pole, které se vytvořilo po odeslání předchozího znaku po celé délce kabelu – dlouhého tisíce mil – se mělo rozptýlit dřív, než byl vyslán další signál. Mělo se rozptýlit ve vodě zpět do kovového vinutí, přes pryžovou izolaci zpátky do měděné žíly kabelu a tím zaniknout. Když ale telegrafista posílal signál rychleji, nově iniciované pole se střetlo s předchozím. Není se proto čemu divit, že přenos signálu na několika existujících podmořských linkách byl provázely vážné problémy. To se v běžných pozemních telegrafních linkách nestávalo. Dráty byly vedeny na stožárech se silnou izolací. V okolí nebyl ani žádný jiný kov, který by odčerpával a strhával vlnivé silové pole, takže pole klidně procházelo vzduchem.

Cyrus Field byl zdvořilý muž, ale tyto problémy ho přiváděly k šílenství. Thomson si představoval toto pole jako džina v láhvi – silný vítr, který se snaží dostat ven. Aby se projekt podařil, musí se od základu předělat, a především se musí změnit vlastnosti kabelu. Nejdříve se musí zesílit pryžová izolace. Ale Cyrus Field nevěřil na žádného džina v láhvi ani žádné silové pole. Už zaplatil dost za výrobu kabelu s tenkou izolací a teď neměl ani v nejmenším v úmyslu cokoli měnit.

Takže vřele poděkoval Thomsonovi a vybral si jako hlavního inženýra svého projektu mnohem praktičtějšího muže. Byl to Edward Whitehouse

…

10. června 1858 byla v anglickém Plymouthu připravena k vyplutí britská válečná loď Agamemnon a spolu s ní Niagara, loď amerického námořnictva, které měly kabel položit na mořské dno. (Již v roce 1857 se uskutečnil první pokus, ale lano se zachytilo v hloubce a nebylo je možné vytáhnout.) Pokud si uvědomíme hmotnost kabelu – izolace a kovový plášť (přibližně 600 kg na 1 kilometr kabelu), je jasné, že běžná loď by transport ani umístění do moře nezvládla. Takže dvě vojenská plavidla zamířila na místo setkání, kde měly být spojeny dohromady obě poloviny, a potom vyrazí opačným směrem – jedna popluje k Irsku a druhá na ostrov Newfoundland – a budou ze své paluby postupně uvolňovat kabel, klesající na dno oceánu.

…

Field se stal hrdinou. Whitehouse zaujal pozici u nové telegrafní linky v Irsku, odkud odstranil Thomsona zrovna ve chvíli, kdy před jeho příjezdem začal propojovat dráty. Stal se Fieldovým hlasatelem a mluvčím. Bylo třeba odeslat desítky zpráv a ačkoli Thomson už odeslal několik zpráv zcela bez problémů, nyní dostal důvěru Whitehouse.

Za chvíli se mu dostala do ruky skutečně nejdůležitější zpráva – gratulace od královny Viktorie adresovaná prezidentu Buchananovi. U telegrafu na ostrově Newfoundland byli připraveni přepisovači telegrafních zpráv a rovněž speciální dopisovatelé amerických novin.

Něco však bylo v nepořádku. První telegramy byly odeslány zcela bez problémů, avšak nyní se zdálo, že se uvnitř kabelu něco děje. Královnin telegram měl pouze devadesát devět slov, a zručný telegrafista by jej odeslal během několika málo minut. Hodiny plynuly, mezi členy Fieldova týmu probleskovaly tiše a diskrétně katastrofické zprávy, a teprve po šestnácti a půl hodinách vyčerpávající práce se následující den podařilo odeslat královnin text.

Tento text je úryvkem z knihy: David Bodanis: Neviditelná síla – svět elektřiny, Dokořán a Argo, 2009

O knize na stránkách vydavatele

autor