Proměny antické astronomie (3): proč se neprosadil heliocentrismus?

Astronomie |

Astronomie a pravdivé poznání nebes Epikúra vlastně vůbec nezajímá, jeho cílem je teoretická neutralizace znepokojivých jevů. Proto mu klidně postačuje říci, že ve skutečnosti nejsou nebeská tělesa obrovské útvary z éteru, které jsou připevněny na ještě větších sférách, ale běžné malé věci, z kterých člověk nemusí mít strach. Z hlediska astronomie je to samozřejmě nesmysl, ale...




Na naše otázky odpovídá Daniel Špelda, který se zabývá dějinami premoderní astronomie a renesanční a raně novověkou filosofií. V nakladatelství Montanex mu právě vyšla kniha Astronomie v antice.

(podrobnosti o knize viz http://www.vsechnyknihy.cz/product_detail.asp?c=10&p=47885)

první díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/F0ED4F3B387B7CB3C125714D006842F3

druhý díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D487DE2E5B03BF36C125714D00689F11

Často se diskutuje o tom, že v antice se sice objevila idea heliocentrického systému, nicméně se neprosadila? Jaké byly příčiny tehdejšího odmítnutí této myšlenky?

Nepředstavuje si to tak, jako by nějaké předsudky a zaslepenost urputně a zatvrzele bránily rozumu v objevení a prosazení Pravdy. Takový způsob chápání dějin astronomie byl již odborníky opuštěn.
Antika měla koherentní a smysluplnou představu o tom, jak funguje svět, a proto prostě odmítala přijmout teorie, které s touto představou nebyly v souladu. Řekové měli přesvědčivé důvody pro to, aby odmítali heliocentrickou představu o uspořádání kosmu. Tyto důvody pocházely z různých oborů, lze rozlišovat důvody empirické, fyzikální, etické, náboženské a metafyzické.
Aristarchos ze Samu prý formuloval koncepci, podle níž Země rotuje kolem osy a ve středu kosmu se nachází Slunce, kolem nějž obíhají planety a Země doprovázená Měsícem. Jenže z dochovaných (velmi kusých) zpráv se zdá, že Aristarchos si heliocentrický systém představoval jako systém kruhových drah se společným středem ve Slunci, po nichž se konstantní rychlostí pohybují nebeská tělesa. Tak jednoduchá představa však v žádném případě nemohla odpovídat jevům na obloze, protože – jak víme od Keplera – nebeská tělesa se nerovnoměrně pohybují po elipsovitých drahách. O nerovnoměrnostech v pohybu planet Řekové v této době již věděli, jen se domnívali, že je lze vystihnout skládáním několika kruhových pohybů. V této podobě tedy Aristarchova teorie prostě neodpovídala dobovým poznatkům o chování nebeských těles.
Kromě toho třeba Ptolemaios zformuloval celou řadu empirických argumentů proti jakémukoli jinému kosmologickému uspořádání než geocentrickému: Tvrdil například, že kdyby se Země nacházela někde jinde než ve středu světa, nebylo by možné na noční obloze spatřit vždy polovinu ekliptiky, tj. šest znamení zodiaku. Z hlediska malého řeckého kosmu (Ptolemaios jeho velikost odhadoval na 20 000 průměrů Země) pozorovaného pouhým okem je takový argument v pořádku. Ve skutečnosti jsou hvězdy tak vzdálené, že velikost dráhy Země vůči nim je pro astronomii bez výkonných dalekohledů zanedbatelná.
Proti heliocentrismu, resp. myšlence rotace Země kolem osy, bylo v antice zformulováno také množství přesvědčivých fyzikálních argumentů. Obecně lze říci, že heliocentrická teorie se mohla prosadit teprve ve chvíli, kdy byla k dispozici fyzika, která znala princip setrvačnosti. Dále je třeba si uvědomit, že zvláště stoická škola pracovala s představou univerzální přírodní účelnosti zaměřené na člověka (antropocentrismus): A kde jinde než ve středu se mohla nacházet (po bozích) nejvýznamnější bytost v kosmu? Kosmos byl chápán jako podívána, která měla sloužit člověku k tomu, aby se pohledem na nebesa přesvědčil o jejich rozumném řádu – a hlavně o existenci autorů a správců tohoto řádu, tj. o bozích. A dokonalý výhled na kosmickou podívanou lze mít jen ze středu celého uspořádání. Kdyby platila jiná teorie, zcela by se zhroutila přinejmenším stoická představa o kosmickém řádu a o postavení člověka v něm. Z hlediska náboženského zase bylo důležité, že představa Země obíhající kolem Slunce, rušila představu o zásadním ontologickém rozdílu mezi sublunární a supralunární sférou, tj. mezi oblastí proměnlivosti a pomíjivosti na Zemi a oblastí neměnné božské dokonalosti na nebi.
Všechny tyto představy, zde jen hrubě naznačené, tvořily ucelenou a koherentní představu o světě, systém přesvědčení a předpokladů (viz výše 1-6), jejichž důsledky byly logicky soudržné a pro které existovaly empirická potvrzení. A tu si někdo přijde s představou, která není příliš předsvědčivá ani z čistě astronomického hlediska a která zásadně narušuje fyzikální, antropologické a náboženské jistoty tehdejších lidí. Já bych Aristarchovi také nevěřil.

V rámci antické astronomie mě zaujal zvláštní názor epikurejců, podle kterého jsou Slunce a Měsíc tak velké, jak je vidíme na obloze? Jak se vůbec k téhle myšlence došlo?

Tohle je velmi dobrá otázka, protože při jejím zodpovídání lze ukázat zase poměrně důležitou metodickou zásadu. Zvláště dříve se dějiny astronomie zkoumaly bez jakéhokoli zřetele ke kulturnímu a teoretickému kontextu, v němž se astronomické teorie rozvíjely – tím se vlastně dějiny astronomie změnily jen v katalogizování tzv. „pokrokových“ a tzv. „zaostalých“ teorií. V takovém pojetí se i doložený Epikurův názor, že Slunce a hvězdy jsou tak veliké, jak se nám jeví (resp. v jiných verzích, že jsou velké jako lidská noha), zdá být naprostým nesmyslem. V okamžiku, kdy zjistíme, o co Epikúrovi a jeho škole šlo, však zjistíme, že tato teze má zcela racionální a zdůvodněné vysvětlení.
Helénistické filosofické školy usilovaly o to, aby člověka přivedly k blaženosti – a jedním z předpokladů pro dosažení blaženosti byla absence strachu. Ten mohly vyvolávat i astronomické jevy (zatmění, konjunkce atp.). K neutralizaci pocitů strachu a pro dosažení duševního klidu volí epikúrejci zvláštní postup, který spočívá v tom, že pro každý nebeský úkaz uvádí několik příčin. Nesnaží se podat správné, pravdivé a závazné vysvětlení daného fenoménu, ale formulují vždy několik nezávislých teorií, které mají pouze hypotetickou platnost a mohou se dokonce vzájemně vylučovat. Nejde jim o pravdivé poznání nebes, ale o podání přijatelných vysvětlení, jež umožní člověku zaujmout k přírodním jevům náležitý odstup – tedy dosáhnout lhostejnosti k vnějším podnětům, která je hlavní charakteristikou blaženého života bohů. Astronomie a pravdivé poznání nebes Epikúra vlastně vůbec nezajímá, jeho cílem je teoretická neutralizace znepokojivých jevů. Proto mu klidně postačuje říci, že ve skutečnosti nejsou nebeská tělesa obrovské útvary z éteru, které jsou připevněny na ještě větších sférách, ale běžné malé věci, z kterých člověk nemusí mít strach. Z hlediska astronomie je to samozřejmě nesmysl, ale z hlediska účelu, který Epikúros svým kosmologickým tezím přisuzoval, je to logické a přijatelné tvrzení.

Osobně mám z antiky pocit, že v řadě ohledů stálo tehdejší vědění na prahu objevů, které však nebyly učiněny (mikroorganismy, využití parního stroje, mechanické počítače…). Jakoby se zde narazilo na nějakou hradbu, psal o tom např. Dodds v podle mě vynikající knize Řekové a iracionálno. Můžeme také tvrdit, že i v astronomii existoval nějaký „blok“, který zabránil jejímu dalšímu vývoji?

To, že každá kultura má určitý „blok“, tj. souhrn představ, za něž není schopná vystoupit, protože by se jinak zcela zhroutil její obraz světa, je známá věc. Potíž je v tom, že znalost existence takových hranic je vždy výsledkem pozdější rekonstrukce – naše kultura má nepochybně takový „blok“, o jehož podobě a vymezeních my nemáme ani tušení, ale který bude zcela zřejmý příštím generacím. A ty se zase budou divit, jak je možné, že naše doba nedosáhla většího pokroku, když jsme stáli na samotném prahu. Má tedy smysl ptát se, proč antika nedosáhla většího poznání? Přece to, že my známe víc, neznamená, že by více měli znát i ti před námi (a že když to neznali, tak to byla chyba způsobená jejich předsudky a pověrami). Ale i kdybych přistoupil na tento metodologický postoj, stále se musím ptát: Co byste chtěl po Řecích víc? Dokázali přece poměrně spolehlivě předpovídat polohy nebeských těles a jejich představa o kosmu zcela odpovídala jejich zkušenostem s pozorovanými jevy. Jinými slovy, měli koherentní, promyšlenou představu o světě, která odpovídala jejich zkušenosti a na jejímž základě byly zformulovány teorie s poměrně slušnou prediktivní schopností. Co víc chtít po kultuře, která neznala dalekohled?
A ještě drobná poznámka k tomu parnímu stroji: již v jedné předchozí odpovědi jsem zmiňoval, že řecká věda se nezajímala o technologickou aplikovatelnost svých objevů. Využití parního stroje tedy bránila prostě jiná představa o cílech a funkcích teoretického poznání. Řekům prostě připadalo spojení teorie s praktickou činností, s prací a manuálním výkonem, naprosto odporné. Sféra teoretických oborů a mechanických umění byla přísně oddělena. Spojení vědění s mocí je až novověká záležitost!
Já se obávám, že v pozadí vaše dotazu zase stojí problém, který už jsme řešili: Totiž jak je možné, že si Řekové troufli odmítnout heliocentrickou pravdu, příp. jak je možné, že neuvažovali o existenci nekonečného vesmírného prostoru. O prvním problému jsme již hovořili. Nekonečnost prostoru pak byla antickému uvažování o světě zcela cizí, protože ideu nekonečného prostoru uvedete jen těžko v soulad s představou harmonického, symetrického a racionálního řádu, jehož nejvýraznějším projevem pro Řeky byly kruh, koule a cyklický rovnoměrný pohyb. I atomisté a epikurejci si nekonečný prostor představovali spíše jako sled „světů“, které se více či méně podobají tomu našemu – tj. obsahují v sobě zase prvky racionálního řádu. Myšlenka nekonečnosti světa se mohla prosadit teprve tehdy, 1) když astronomie a fyzika přestaly trvat na tom, že lze druhy pohybu (přímočarý, kruhový) a geometrické tvary dělit podle dokonalosti (např. Descartes); 2) když se vůbec objevila idea, že určité části světa jsou pro lidské oko principiálně neviditelné (např. Galileo); 3) když se prosadila idea, že nekonečné stvořitelské moci může odpovídat jenom nekonečné dílo (např. Bruno – proti němu ovšem ostře protestoval „pokrokový“ Kepler!). A tak by se dalo ve výčtu podstatných faktorů pokračovat dále. Já tímhle povídáním chci jen poukázat na to, že k tomu, aby se mohla objevit a hlavně prosadit myšlenka, která se nám zdá samozřejmá, bylo nutné, aby se utvořilo určité sociokulturní a teoretické prostředí. Řecké chápání kosmu prostě nemohlo připustit například ideu, že by určitá část fyzikální reality byla principiálně nepřístupná našemu pohledu, protože taková úvaha jde proti řecké noetice, antropologii a teologii atd. Jinými slovy, dějiny vědy nelze dělat izolovaně, jako popis vítězného boje pokrokových teorií, ale je třeba chápat vědecké teorie v kontextu, v němž byly formulovány.

Nakonec, čím nás antické pojetí astronomie může inspirovat dnes?

Asi vás zklamu, ale nic mě vlastně nenapadá. Žijeme přece v době, která má k teoretickému vědění i k přírodě zcela odlišný vztah než měla antika: Chápeme jinak cíle, funkce i metody vědeckého poznání.
Nedokážu si představit, jak by se do dnešního výzkumu dalo vměstnat něco z antické astronomie. Nebo chcete slyšet moralizátorské kázání o tom, že věda by měla mít etický rozměr, směřovat k něčemu Vyššímu, hájit lidská práva, ochraňovat Gaiu a kdovíco ještě? Nechme vědce samotné, ať sami rozhodují o tom, jaké cíle, funkce a podoby má mít jejich bádání. Jako historik filosofie a vědy je mohu jen napomoci k promýšlení jejich vlastních postojů tím, že se pokusím ukázat, jak složitě se formovalo vědecké poznání v dějinách evropské kultury. Takové údaje mohou vědcům (a všem ostatním zájemcům) napovědět, že i jejich vlastní bádání je výsledkem vlivu určitých faktorů, podnětů, determinant – či dokonce módy.








Související články




Komentáře

30.07.2014, 19:37

.... ñýíêñ çà èíôó!...

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.