Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Nad knihou: Proč už Pythie nevěští ve verších

Výroky delfské věštírny, které známe z populárně naučné literatury, mívají obvykle podobu veršovanou a lehce kryptickou (viz např. věštba pro lýdského krále Kroisa o překročení řeky Hallys). V době Plútarcha, tedy kolem roku 100 n. l., však Pythie vesměs dávala na otázky tazatelů odpovědi v próze. Jak tuto skutečnost vysvětlit? Dokládá to snad nějaký úpadek věštírny?

Na Science Worldu se samozřejmě nebudeme zabývat antickým věštěním jako takovým, půjde nám spíše o problém „rétorický/dialektický“. Plútarchovi totiž konec konců také ani tak nejde o hledání „skutečné“ odpovědi, ale spíše o nalezení nějakého uspokojivého vysvětlení. V tom by možná byl zajedno s Wittgensteinem, který taktéž pokládal za jeden z hlavních úkolů filozofie osvobodit nás od trýznících problémů – filozofie se pak stává čímsi na způsob terapie.

Pro čtenáře se zájmem o antiku a její myšlení je každopádně zajímavé sledovat detaily Plútarchovy mnohdy důmyslné argumentace. Sice v ní občas najdeme fráze ve stylu, že Pythia tlumočí Apollónovu vůli a je jen na bohu, jakým způsobem se chce vyjadřovat a smrtelníci ho nemají co soudit, nicméně z takovéhle argumentace by zjevně nebyli nadšení už ani jeho současníci. „Uspokojivé“ vysvětlení v Plutarchově podání musí být současně výkladem nějak racionálním (protože konec konců i delfský bůh je součástí antického racionálně uspořádaného kosmu).

Jaké argumenty si tedy autor bere na pomoc?
– proměna politické situace. Zatímco v archaickém a klasickém Řecku se věštírny tázali vrcholní političtí představitelé či vůdci kolonizačních výprav, nyní je všude římský mír/stabilita a boha se ptají soukromníci na dotazy typu, zda se oženit (ostatně pokládat dotazy třeba na jméno budoucího císaře bylo ve věštírnách od jisté doby i zákonem zakázáno). Na prosté otázky prostá odpověď, tedy v próze. Na dotazy politiků se také v minulosti žádalo odpovídat obezřetně a metaforicky, aby odpověď třeba nepochopili nepřátelé (nebo dokonce sami tázající, šlo-li o tyrany).
– proměna způsobu vyjadřování, výrazových prostředků. V minulosti byla tendence psát filozofické traktáty i třeba soudní rozhodnutí ve verších. Nyní (tj. kolem roku 100 n. l.) se již takto nemluví, dáváme přednost precizní formulaci před metaforou. Nejpoužívanější peněžní měna po čase vytlačí všechny ostatní (moderně by se řeklo, že v systému fungují kladné zpětné vazby), není kvůli tomu dobrá ani špatná. Bůh ale každopádně chce mluvit tak, aby mu jeho tazatelé rozuměli.
– filozofie ve smyslu hledání pravdy se oddělila od poezie a totéž činí i věštírna.
– poezie a metafory jsou „chytlavější“. Zřejmě už i v minulosti vydávala věštírna své odpovědi převážně v próze, ale proslulost získaly především výroky nějak paradoxní a kryptické, které se proto dochovaly přednostně.
– není jasné, o co kritikům jde. Pokud si dělají z věštírny legraci pro dvojznačnost dřívějších věšteb, neměli by spíše ocenit, že nyní Pýthia mluví jednoznačně, tj. jakoby „jde s kůží na trh“?
– řeč ve verších, dvojsmyslech a metaforách byla diskreditována různými šarlatány. Pokud nechce delfský bůh vypadat jako oni, musí se tedy vyjadřovat pokud možno jednoznačně.
– možná v minulosti bylo třeba, aby se věštby lépe pamatovaly (Plútarchos přímo nezmiňuje, že třeba kvůli menšímu rozšíření písma), k tomu se lépe hodí verše.
– Plútarchos celkově hodnotí proměnu projevů Pýthie jako změnu k lepšímu – „funkčnost vytlačila extravaganci“, „nástup srozumitelnosti“, „v dávných dobách spojovali lidé pojem posvátného se vším nezvyklým a neobyčejným“, dnes se preferuje jasnost před dětinským údivem.
– Plútarchos je podobně jako Platón ve svém dialogu (to je totiž forma textu) „demagogický“ v tom smyslu, že odpůrci jeho pohledu postupně vyklízejí pole a vlastně jen nahrávají na repliky, dialog posléze přejde v monolog. Jistě se přímo vnucuje celá řada námitek – a také se zde zřetelně ukazují meze antické i středověké vědy, v níž disputace zcela převažují nad experimentem. Nicméně, alespoň pokud knihu bereme jako rétorické cvičení, je Plútarchův text rozhodně docela působivý.

Plútarchos: Proč už Pythie nevěští ve verších, Oikoymenh, Praha 2006, překlad Radek Chlup

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru