Student World

tisková zpráva Evropské jižní observatoře č. 20/2013

Dánský dalekohled o průměru 1,54 m, který pracuje na observatoři La Silla v Chile, pořídil tento působivý záběr objektu s katalogovým označením NGC 6559. Jedná se o ukázkový příklad chaosu, který zavládne, když se v oblaku mezihvězdného plynu začnou formovat nové hvězdy.

NGC 6559 je oblak plynu a prachu nacházející se asi 5 000 světelných let od Země. Na obloze byste jej nalezli v souhvězdí Střelce. Zářící oblast je relativně malá, má v průměru pouze několik světelných let. To je v příkrém kontrastu se slavným objektem v sousedství, mlhovinou Laguna (M 8, Messier 8), která má průměr přinejmenším stokrát větší. Přestože pozorovatelé mlhovinu NGC 6559 neprávem přehlížejí, právě díky nápadnějšímu sousedovi na tomto novém snímku hraje hlavní roli.

Oblak plynu mlhoviny NGC 6559 tvoří převážně vodík, surový materiál, ze kterého se formují nové hvězdy. Když se v centrální části mlhoviny nahromadí dostatečné množství hmoty, začne kolabovat silou vlastní gravitace. Střed je čím dál hustší a žhavější, až dojde k zažehnutí termonukleárních reakcí a zrodí se nová hvězda. Vodíkové atomy se v jejím nitru slučují na hélium a při tomto procesu dochází k uvolňování energie, hvězda září.

Tyto zářivé horké mladé hvězdy zrozené v nitru oblaku osvětlují vodík přítomný v okolní mlhovině [1]. Plyn následně přijatou energii vyzáří a dá vzniknout rudě svítícímu protáhlému oblaku, jaký je zachycen uprostřed tohoto snímku. Tomuto typu kosmického objektu říkáme emisní mlhovina.

Oblak NGC 6559 však není tvořen pouze vodíkem. Obsahuje rovněž částice prachu, které jsou složeny z těžších chemických prvků jako uhlík, železo či křemík. Namodralá skvrna hned vedle rudé emisní mlhoviny vzniká rozptylem záření nedávno vzniklých hvězd. Mikroskopické částice prachu v mlhovině rozptylují světlo všemi směry. Tento typ objektu je astronomům znám jako reflexní mlhovina. Její světlo má většinou namodralou barvu, protože rozptyl je efektivnější pro kratší vlnové délky modrého světla [2].

V místech, kde je hustota prachových částic příliš vysoká, dochází k úplnému odstínění světla. To je případ temných izolovaných skvrn a zvlněných pruhů, které jsou na snímku patrné vlevo dole a na pravé straně. Aby se astronomové mohli podívat skrze oblaka na objekty ležící v pozadí, potřebují mlhovinu pozorovat na delších vlnových délkách, které nejsou prachem absorbovány.

Za nespočetné nažloutlé hvězdy, které vidíme na pozadí snímku, je zodpovědná Mléčná dráha. Některé z nich však vypadají slabší a červenější, což je způsobeno opět částicemi prachu v mlhovině NGC 6559.

Tento přitažlivý snímek oblasti zrodu nových hvězd byl pořízen pomocí zařízení DFODC (Danish Faint Object Spectrograph and Camera), které je připojeno k dánskému dalekohledu o průměru 1,54 m pracujícímu na observatoři La Silla v Chille. Tento národní teleskop je využíván od roku 1979. Zcela nedávno byl však rekonstruován a přestaven na unikátní dálkově ovládaný přístroj [3].

Převzato ze stránek Hvězdárny Valašské Meziříčí

Poznámky

[1] Tyto mladé hvězdy jsou většinou spektrálního typu O a B, jejich povrchová teplota se pohybuje mezi 10 000 a 60 000 K. Produkují tedy značné množství ultrafialového záření, které ionizuje okolní vodík.

[2] Rayleighův rozptyl, pojmenovaný podle britského fyzika lorda Johna Rayleigha, nastává při rozptylu světla na částicích, které jsou mnohem menší než vlnová délka světla. Je efektivnější pro krátké vlny, tedy pro modrou část okem viditelného spektra. Výsledkem je namodralá difúzní záře. Tímto mechanismem je vysvětlována modrá barva denní bezoblačné oblohy

[3] Na základě česko – dánské smlouvy využívá nyní tento dalekohled i česká astronomie. Rekonstrukce dalekohledu byla provedena ve spolupráci s českými odborníky. Čeští vědci se při používání dalekohledu zaměří zejména na studium meziplanetární hmoty v rámci projektu NEOSource a stelární astronomové se budou zabývat studiem proměnných hvězd například v nejbližších galaxiích – Magellanových oblacích.

autor Jiří Srba