Delfíni, šimpanzi a test falešné domněnky

Biologie |

V posledních několika letech bylo podniknuto mnoho pokusů o sestavení takových testů falešné domněnky, u nichž by se téměř nedalo chybovat a jež by bylo možno použít u zvířat – zatím jim však byli podrobeni pouze šimpanzi a delfíni.




Některé z nich si kladly za cíl zjistit, jestli jsou zvířata schopna u jiných jedinců rozlišit, zda si jsou určité skutečnosti vědomi, či ne: jinými slovy – zda chápou, že když dotyčný jedinec něco vidí, znamená to také, že o tom něco ví. Danny Povinelli, psycholog americké univerzity v Louisianě, nabídl šimpanzům a opicím druhu makak rhesus možnost vybrat si z několika ošetřovatelů, z nichž někteří žádoucí informace měli, zatímco jiní ne, či se chovali nepříjemně, ať už úmyslně nebo šlo o pouhou náhodu (převrhli například nádobu, z níž se zvíře chystalo napít). Šimpanzi se rychle naučili říci si o odměnu spíše ošetřovateli, který k nim stál čelem, než někomu, kdo byl od nich odvrácen; poněkud hůře si vedli v případě, kdy si měli zvolit mezi někým, kdo k nim byl obrácen, a někým, kdo měl na hlavě papírový sáček. Jiný experiment spočíval v tom, že ošetřovatel měl šimpanzi sdělit, na kterém ze dvou možných míst je odměna ukryta. Šimpanzi se poměrně rychle naučili reagovat na instrukce ošetřovatele, který ukrývání potravy sledoval, a ignorovat druhého, který v té době v místnosti nebyl (a musel proto hádat, kde odměna je). Naopak makakové si v těchto úkolech zrovna nejlépe nevedli, z čehož lze usuzovat, že rozeznat člověka, který něco ví, od toho, který to neví, se daří spíše lidoopům než opicím.

 

Povinelli však zůstává skeptický i co se týče lidoopů – nebylo totiž vůbec nutné, aby odhadli, zda ošetřovatel místo úkrytu zná, spolehlivějším prostředkem byla jejich schopnost rychle se učit. Jeho pochybnosti ještě zesílily, když po dvou letech některé z těchto testů znovu zopakoval a výsledky vykazovaly spíše náhodný charakter. Jako by řešení problému, jež si neustálým opakováním osvojili, jednoduše zapomněli. To by spíše svědčilo o skutečnosti, že jim schopnost nahlédnout do mysli jiných jedinců schází, a k řešení problémů používají poněkud povrchnější vodítka. Různorodost problémů pak vede k tomu, že jednotlivá řešení zapomínají. Teorie mysli naopak vede k osvojení obecnějších pravidel na vyšší úrovni a umožňuje řešení různých sociálních situací za použití stejných základních principů.

 

Testy falešné domněnky se však od úkolů, jež museli řešit naši šimpanzi, poněkud liší – proto je vývojoví psychologové používají jako určité měřítko při výzkumu teorie mysli u dětí. Jejich úspěšné zvládání se totiž bez teorie mysli neobejde. A jak by se při řešení takových úkolů asi vedlo zvířatům?

Josep Call a Mike Tomasello podrobili podobnému jednoduchému testu šimpanze. Jeho úkolem bylo najít ovoce, jež za zástěnou vložili do jedné ze dvou krabic. Jediným vodítkem mu byla skutečnost, že člověk, který jeho ukrývání za zástěnou sledoval, po jejím odstranění na jednu z nich poklepal, aby mu tak naznačil, kterou zvolit. Šimpanz se tak na něj postupně naučil spoléhat jako na férového společníka. Jakmile šimpanz tento úkol zvládl, situaci mu poněkud zkomplikovali. Vložili ovoce do jedné z krabic a „jeho“ člověk z místnosti odešel – experimentátor pak krabice vyměnil. Jeho úkol byl tedy mnohem náročnější, neboť bylo nutné, aby si uvědomil, že dotyčný výměnu neviděl a na jeho pomoc se tedy nemůže spolehnout. Měl proto zvolit krabici, kterou neoznačil.

 

Jestliže šimpanzům teorie mysli schází a jsou pouze schopni osvojit si určité pravidlo chování („Zvol vždy krabici, na kterou člověk ukáže“), budou opakovaně volit krabici, na níž – nyní „zmatený“ pozorovatel ukáže. Tento úkol byl však jednoznačně nad jejich síly, zatímco malé děti s ním neměly nejmenší potíže.

Podobný úkol připravila šimpanzům Sanjida O’Connellová (moje tehdejší studentka doktorandského programu, v současné době televizní producentka a úspěšná autorka románů) – výkon šimpanzů, kteří si v tomto případě museli poradit se čtyřmi krabicemi, porovnávala s výsledky čtyř až šestiletých dětí, jimž předložila test s lentilkami. Tentokrát si šimpanzi vedli o poznání lépe, úrovně pěti a šestiletých dětí však jejich výkon zdaleka nedosahoval. Byl srovnatelný s výsledky čtyřletých dětí, jinými slovy – s úrovní, které děti dosahují v době, kdy si teorii mysli začínají osvojovat. Důležitější je však pravděpodobně zjištění, že si šimpanzi s tímto úkolem poradili mnohem lépe než dospělí autisté.

 

Ohledně existence teorie mysli u šimpanzů jsme tedy k jednoznačnému závěru nedospěli – stav je zhruba jedna ku jedné (jejich porozumění testům falešné domněnky nebylo v druhém případě zcela přesvědčivé). Bude tedy nejlépe, když tuto otázku ponecháme prozatím otevřenou.

 

 

Výjimečně velký mozek mají například delfíni – svým nesmírně členitým tvarem a spoustou závitů a rýh na povrchu připomíná spíše mozek člověka než mozek lidoopů. Zdálo by se tedy, že u tohoto druhu je schopnost čtení mysli více než pravděpodobná. Není žádným tajemstvím, že jejich sociální chování je velmi složité. Stejně jako opice a lidoopi utvářejí koalice a již delší dobu je jim připisována schopnost porozumět jazyku (či jej dokonce užívat). Podrobili jsme je proto podobnému dvouvýběrovému testu, jaký používali Call a Tomasello. První řada experimentů (kterou provedl Al Tschudin v Durbanu, v Jihoafrické republice) dopadla velmi nadějně.

Lehkost, s níž na první pohled delfíni testy falešné domněnky zvládali, byla vskutku udivující. Přízrak chytrého Hanse /známý kůň, který „uměl počítat“/ v nás však postupně vyvolával stín pochybností: pečlivá analýza pořízených videozáznamů některých experimentů v nás vzbudila podezření, že se při řešení úkolů uchylují k podobným praktikám.

 

Součástí jejich strategie se zcela evidentně stal i nátlak na experimentátory – neustále se totiž pokoušeli vylepšit si skóre tak, že se snažili označit obě krabice najednou: nejprve jednu, jak se po nich požadovalo – načež se nenápadně přemístili ke druhé, a poskytli tak experimentátorům nekonečný prostor k úvahám, kterou z nich tedy vlastně zvolili. O velké inteligenci delfínů nemůže být samozřejmě pochyb; v tomto případě však byla pravděpodobně důležitější skutečnost, že jedinci, kteří se tohoto experimentu zúčastnili, byli na práci s lidmi na veřejnosti zvyklí. V nové řadě pokusů s naprostými nováčky (tentokrát na Floridě), novými experimentátory (Elanie Madsenovou a Heidi Feldovou) a za přísněji nastavených pravidel, jež delfínům znemožňovala jakékoli pokusy o praktiky chytrého Hanse či manipulaci lidí, selhali na celé čáře.

 

Jedním z důvodů, proč pokusy se zvířaty vedou k tak nejednoznačným výsledkům, je pravděpodobně skutečnost, že přirozenosti šimpanzů či delfínů příliš neodpovídají. Nelze tak zcela vyloučit možnost, že by úkoly testující teorii mysli zvládli

 

 

Lze předpokládat, že porozumět jedinci vlastního druhu by pro delfíny či lidoopy zdaleka nepředstavovalo takový problém jako porozumět mysli člověka.

Harvardský psycholog Brian Hare tyto okolnosti zohlednil a přišel s úkolem, který šimpanzí přirozenosti odpovídal o něco více. Umístil odměnu (řekněme kousek ovoce) do prostoru mezi dvě klece, z nichž jedna patřila jedinci dominantnímu, druhá jedinci nízko postavenému. Po jejich vypuštění následoval typický scénář – podřízený šimpanz se držel zpátky a odměnu přenechal dominantnímu zvířeti. Jakmile se však ovoce nacházelo za pevnou zástěnou tak, aby je mohl spatřit jen jeden z nich, následovaly výsledky poněkud odlišné.

Jestliže je viděl podřízený šimpanz, zatímco dominantnímu zůstalo skryto, nijak se nerozpakoval a snědl je. Jako by si uvědomoval, že viděl něco, co jeho silnějšímu konkurentovi zůstalo utajeno, a že této výhody může patřičně využít, než se ten druhý v situaci zorientuje. Není to samozřejmě zcela totéž, jako by úspěšně absolvoval test falešné domněnky – schopnost vžít se do myšlení jiného jedince je však nepochybně krokem správným směrem.

obalka-knihy

Tento text je úryvkem z knihy

Robin Dunbar: Příběh rodu Homo, Academia, Praha 2009

O knize na stránkách vydavatele

Další úryvek z knihy: Kultura šimpanzů

Obrázek: NASA, licence obrázku public domain











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.