Víme, proč děláme, co děláme?

Člověk |

Vezměte poslední tři čísla vašeho telefonního čísla a přičtěte dvě stě. To číslo si zapište. A teď, kdy myslíte, že vpadl Attila se svými Huny do Evropy? Bylo to před tímto rokem nebo po něm?

Víme, proč děláme, co děláme?



Jedna z věcí, o kterých se lidé běžně dozvídají, že je zjišťují introspekcí, jsou důvody, které je vedou k tomu, že jednají tak, jak jednají. Máme pocit, že naše rozhodování probíhá tak, že se v naší mysli nějak pod naší kontrolou řetězí důvody, které vycházejí z našich stávajících přesvědčení a přání, a ty pak ústí v jednání. Mnoho autorů empirických výzkumů z posledních desetiletí však ukazuje, že tohle není nic než čistá iluze; že člověk velmi snadno podlehne mylným domněnkám nejenom o důvodech svého jednání, ale i o tom, jak byl působení těchto důvodů sám přímým svědkem. Ve svém klasickém článku o tom píší Nisbett a Wilson (1977):

Když lidé podávají zprávy o účincích stimulů, nemusejí nutně zkoumat vzpomínky na kognitivní procesy, kterými se s těmi stimuly vypořádávali; namísto toho se mohou ve zprávách, které o tom podávají, opřít o implicitní, apriorní teorie kauzálních vztahů mezi stimuly a reakcemi. Jestliže stimulus reakci nějak psychologicky implikuje (…) nebo jestli se zdá být „reprezentantem“ toho druhu stimulů, které tuto reakci obvykle vyvolávají (…), pak říkají, že ta reakce byla tím stimulem skutečně vyvolána. Jestliže ten stimulus naopak příčinou oné reakce obvykle nebývá, pak řeknou, že žádný vliv neměl. Subjektivní zprávy o vyšších mentálních procesech jsou někdy správné, ale i v případech, kdy správné jsou, nebývají výsledkem přímého introspektivního vědomí. Namísto toho jsou výsledkem náhodně správného užití apriorních kauzálních teorií.

Na první pohled se může zdát, že když zakouším nějaký vnější stimul (třeba mi do očí zasvítí slunce), a ten mě vede k nějaké vnější reakci (třeba té, že si více do očí stáhnu štítek čepice), všichni ostatní mohou vidět jenom ten stimul a onu reakci, zatímco já mohu sledovat i řetězec dějů, které ten stimulus s onou reakci propojují – mohu například pozorovat, jak se mi v mysli objeví vjem intenzivního světla, ten vyvolá nějaké nepříjemné pocity a ty zase přání ten vjem nějak utlumit; a toto přání nějak mobilizuje prohledávání databáze vědomostí o relevantních skutečnostech, v níž se najde, že mám na hlavě čepici se štítkem, a vytvoří se hypotéza, že posunem štítku by se mohlo dosáhnout kýženého efektu … . Jenomže Nisbett a Wilson tvrdí, že tohle všechno je iluze, že nejde o referování o tom, co ve svém nitru vidíme, ale o uplatňování naučených teorií o tom, co by tam tak mohlo být.
Jak to mohou tito autoři vědět? Nemohou přece nijak zjistit, co se ve mně skutečně děje; a jestliže nevědí to, tak jak si mohou být jisti, zda to, co říkám, není skutečným popisem? Mohou se ovšem opřít o pozorovatelné krajní body toho procesu (stimulus a reakci) – mohou identifikovat případy, kdy lze objektivně prokázat, že uvažovaný stimul vůbec nebyl příčinou uvažované reakce, takže údajné pozorování mentální spojnice mezi nimi muselo být iluzí. A takových příkladů, kdy nějaký stimul prokazatelně mylně vnímáme jako příčinu nějaké reakce, uvádějí spoustu.
Uvažme například následující pokus.i Pokusné osoby dostaly řadu elektrošoků s mírně stoupající intenzitou. Předtím ale dali experimentátoři některým z nich pilulky, o kterých jim sdělili, že mohou způsobovat bušení srdce, nepravidelné dýchání, třas rukou a nevolnost – ve skutečnosti ale šlo jenom o placebo. Údajné účinky pilulek odpovídaly příznakům, které jsou pokusnými osobami nejčastěji uváděny jako průvodní jevy elektrošoků. Předpokladem bylo, že když dostane elektrošok osoba, která předtím dostala pilulku, bude tyto příznaky přičítat jí, a bude tedy ochotná snášet intenzivnější šoky než osoba, která žádnou pilulku nedostala a která může tyto příznaky přičítat jedině šokům. A pokus to plně potvrdil – osoby, které dostaly pilulku, byly ochotné snášet čtyřikrát intenzivnější šoky než ty, které ji nedostaly.
Situace se tedy zdá být jasná – příčinou rozdílu mezi oběma skupinami pokusných osob bylo to, že osoby v jedné z nich mylně přičetly potíže způsobené elektrošoky pilulkám, které dostaly. (To, že pokusné osoby své potíže přičetly pilulkám, je samozřejmě jenom hypotéza; to, že ten rozdíl podání pilulek skutečně způsobilo, je ale objektivně – statisticky – potvrzený fakt.) Když byly ale osoby, které dostaly pilulku, po pokuse dotazovány, proč se domnívají, že šoky lépe snášely, dávaly odpovědi typu „No to nevím… když jsem byl malej kluk, byl jsem radioamatér, tak třeba jsem si na tyhle věci nějak zvykl…“ a rozhodně popíraly, že by to nějak souviselo s pilulkou, kterou dostali.
Jiný z typů pokusů, o kterých Nisbett a Wilson referují, vycházel ze situace, kdy mají pokusné osoby řešit nějaký netriviální úkol, se kterým si nevědí rady. Měly například spojit dvě šňůry, které visely ze stropu tak daleko od sebe, že pokusná osoba nedokázala chytit obě současně. Maier prokázal, že ty osoby, které nemohly přijít na to, že je třeba jednu ze šňůr rozhoupat, našly řešení velmi rychle, když experimentátor jakoby náhodou o jednu ze šňůr zavadil a způsobil, že se začala mírně pohupovat. Ačkoli statisticky byla tato závislost zcela jasná, nikdo z těch, koho se to týkalo, nebyl ochoten připustit, že by příčinou jeho úspěchu bylo to, že viděl, jak se šňůra dala do pohybu.
Velmi sugestivní jsou také experimenty s takzvaným „primingem“, kdy se na pokusnou osobu nechají působit nějaká jména nebo čísla tak, aby si to ani neuvědomovala (nejčastěji v podobě nějakých ‚záblesků‘, které si uvědomit prokazatelně ani není schopna), a pak se prokazuje, že ji tyto podvědomé stimuly ovlivňují v jejím dalším rozhodování. Tak například v jednom pokusu byly pokusné osoby takto „infikovány“ pozitivními či negativními slovy, která pak prokazatelně ovlivnila jejich hodnocení osoby, o níž jim byla přečtena poněkud nejednoznačná zpráva. Thaler a Sunstein (2008) uvádějí následující příklad:

Vezměte poslední tři čísla vašeho telefonního čísla a přičtěte dvě stě. To číslo si zapište. A teď, kdy myslíte, že vpadl Attila se svými Huny do Evropy? Bylo to před tímto rokem nebo po něm? Jaký je váš nejlepší odhad? (Dáme vám malou nápovědu: bylo to po narození Krista.) I když toho moc o evropské historii nevíte, víte toho dost na to, abyste věděli, že kdykoli Atilla udělal cokoli z toho, co udělal, nemá ten rok nic společného s vaším telefonním číslem. A přesto když tento pokus provádíme se svými studenty, dostáváme od studentů, kteří si zapsali vysoké číslo, odpovědi, které jsou o více než tři sta let pozdější než od těch, kteří si zapsali číslo nízké.

Wegner a Wheatley (1999) referují o pokusu, ve kterém pokusná osoba spolu s další osobou společně pohybují počítačovou myší a nechávají ji po určitém čase zastavit na určitém místě obrazovky. Ukazují, jak je snadné i v případě, kdy je ona druhá osoba instruována, aby myš přivedla k zastavení v předem danou dobu na předem dané ikoně na obrazovce, dovést pokusnou osobu k přesvědčení, že to zastavení bylo zcela výsledkem jenom její iniciativy. Autoři tak ukazují, že naše přesvědčení o tom, co je výsledkem naší vůle, našeho rozhodnutí či naší iniciativy, nemusejí být vůbec věrohodná.
Tyto výsledky jsou mnohdy tak překvapivé, že čtenář knih na toto téma může začít žasnout, jak málo sám sobě rozumí – jinak ale nemusí být jasné, do jaké míry je možné tato fakta použít jako argumenty proti možnosti pozorování svého vnitřního světa. Tyto argumenty jasně ukazují, že někdy ve skutečnosti nevíme, co nás vede k tomu či onomu jednání – a je tomu tak asi proto, že tyto příčiny nejsou ve skutečnosti vědomé. Neodehrávají-li se ale ve vědomí, pak není divu, že je tam nemůžeme svým ‚vnitřním zrakem‘ vidět. Jak tedy ony argumenty zpochybňují sám fakt, že ve vědomí něco vidíme?
Prvním důvodem je, že pokusné osoby ve výše uvedených experimentech často tvrdily, že motivy svých činů znají, dokonce že vědí nebo alespoň tuší, jak se k nim dopracovali. Tito lidé svým ‚vnitřním zrakem‘ údajně pozorovali něco, co ve skutečnosti neexistovalo. Navíc je do tohoto omylu zjevně vmanipulovaly jisté předsudky – jde především, jak se domnívá Wilson (2002), o předsudek, že člověk by měl mít to, co činí, pod kontrolou a že motivů svých činů by si měl být vědom. Wegner (2003) jde pak dokonce tak daleko, že tvrdí, že veškerá naše přesvědčení o tom, co děláme z vlastní vůle či z vlastní iniciativy, jsou pouhými iluzemi – podle něj tedy člověk fakticky to, co činí, nemá pod kontrolou nikdy.

Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Peregrin: Jak jsme zkonstruovali svou vlastní mysl
Dokořán 2014
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy



Úvodní foto: Stephen Walter Ranson, Wkikipedia, licence public domain




Související články




Komentáře

09.02.2015, 02:37

.... hello....

22.01.2015, 09:56

.... ñïàñèáî!...

22.01.2015, 09:26

.... good!!...

22.01.2015, 08:55

.... hello!!...

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.