Student World

Ústav pro jazyk český AV ČR uspořádal u příležitosti 90. výročí založení Kanceláře slovníku jazyka českého, akademického předchůdce dnešního ÚJČ mezinárodní konferenci nazvanou Setkání s češtinou. Oslavy zahájila dne 5. září vernisáž výstavy 90 let Ústavu pro jazyk český v Klementinu, kterou uspořádal ÚJČ ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky a s Archivem AV ČR.
Setkání domácích a zahraničních bohemistů mělo cíl teoretický a metodologický. Domácí bohemisté, pro něž je čeština jazykem mateřským, mají tu výhodu, že se nacházejí uvnitř tohoto jazyka a jeho kultury. Zahraniční bohemisté mají zase tu výhodu, že jsou ve své většině nositeli jiných jazyků a příslušníky jiné kultury a pohlížejí na češtinu očima jiného jazyka a kultury, a právě to vytváří specifičnost jejich poznání češtiny.
Setkání s češtinou tak přineslo i konfrontaci s jinými jazyky. Čeština se ocitla v kontextu příbuzných jazyků slovanských, jako je slovenština, ruština, polština, slovinština a další, včetně lužické srbštiny, ale též jazyků neslovanských, jako je němčina, francouzština, samozřejmě angličtina, ale i italština, holandština, a rovněž jazyků typologicky odlišných, jako je finština, maďarština, ale třeba i japonština a další jazyky. Potvrdila se obecná metodologická myšlenka, že optika příslušníků jiné kultury a nositelů jiného jazyka, "nacházení se mimo" (pokusíme-li se takto vyjádřit Bachtinův pojem vněnachodimost´), je mocným nástrojem poznání a pochopení: klademe jiné kultuře otázky, které by si ona sama nekladla, hledáme v ní odpovědi na své vlastní otázky a cizí kultura nám odpovídá a odhaluje se tak hlouběji a úplněji. To se na setkání bohemistů projevilo.
Ukázalo se, že zahraniční bohemistika může přispět jak k otevírání nových sociolingvistických témat, v českém prostředí ještě ne zcela obvyklých, tak k řešení klasických slavistických témat, mezi něž tradičně patří sémantika kategorie pádu a zejména kategorie vidu. Slovesný vid tvoří nepochybně nejobtížnější kapitolu mluvnice češtiny, již si má cizinec – na rozdíl od rodilého mluvčího počínajícího si instinktivně – teoreticky osvojit. (Připomeňme si povídku Pavla Eisnera o panu radním Brandtovi, který si na ovládnutí vidu sestavil důmyslnou tabulku, s jejíž pomocí při řeči zavrhoval nemožné vidové tvary, aby dospěl k těm možným.) Vznikla otázka, zda není např. v tomto směru česká bohemistika zahraničním studentům češtiny něco dlužna. Jak cizinci vysvětlit, že je v jedné situaci možný jen dokonavý vid, v jiné nedokonavý, jindy si oba vidy konkurují a rozhoduje jazykový cit? Kategorie vidu je mj. projevem obecné kategorie určenosti, podobně jako je jejím projevem v jiných jazycích např. kategorie určitého a neurčitého členu. A podobně jako cizinci mají potíže s ovládnutím českého vidu, mají čeští studenti cizích jazyků potíže s užíváním členů. Poskytnout jednoznačný návod, v jaké situaci lze užít oba členy, kdy jen jeden či druhý a kdy žádný, není snadné. Vždyť naše mysl se ustavičně pohybuje směrem ke generalizacím a odtud opět ke konkretizacím, specifikacím a exemplifikacím a jazyk tyto pochody věrně zachycuje. Mezi zajímavá témata konference patřila i diskuse o tom, zda se ve velmi častém užívání českého zájmena ten (ale i jeho protějšku nějaký), zejména v mluvené řeči, projevuje tendence ke vzniku členu v češtině, zda tento gramatikalizační proces pokračuje, anebo se na dnešním stupni zastavil. Přestože se tématem zabývá i domácí bohemistika, je tu pohled a lingvistický postoj nositelů jiných jazyků závažný.
Ke klasickým tématům bohemistiky přistupují v posledním desetiletí témata nová. Jedním z nich je nepochybně proměňující se vnímání kategorie jmenného rodu. Jak bude čeština reagovat na otázky, před niž ji staví procesy přehodnocování kategorie mužského a ženského rodu probíhající v jiných jazycích, zejména v angličtině, němčině, ale i v jiných západních jazycích? Bude se čeština pokoušet o tzv. "rozbíjení patriarchálního paradigmatu jazyka" a nahradí či doplní paralelně bohemistu bohemistkou, vědce vědkyní, účastníka účastnicí, uchazeče uchazečkou? Je vhodné na takovém paralelismu trvat? Zajímavé je, že z lingvistického hlediska není taková rodová explicitnost, a tudíž podvojnost vyjádření vždy nezbytná. Právě světoznámá Pražská lingvistická škola rozvíjela od 20. let teorii tzv. příznakového a nepříznakového členu privativní opozice a podle této teorie je mužský rod zásluhou své nepříznakovosti s to zastoupit i příznakový rod ženský. Jenže poslední desetiletí ukazuje (a v jiných jazycích a kulturách už započal tento proces mnohem dříve), že se užívání jazyka neřídí v tomto ohledu teoriemi lingvistů, jakkoli věrohodnými a elegantními, ale jednáním uživatelů, v daném případě ohledy sociologickými a psychologickými. Ale jak to dopadne v češtině s mluvnickou shodou? Jaký postoj by k tomu lingvisté a lingvistky, bohemisté a bohemistky měli/y zaujmout?
O ostatních tématech se zmíním již jen stručně a uvedu několik postřehů, které na konferenci zazněly. Jak se proměňuje užívání češtiny, jak se čeština vyrovnává s novými komunikačními situacemi, např. s tlakem globalizace, marketizace a technologizace, vyjádřím ve zkratce: Od Praotce Čecha k Praotci Kečupovi (Praotec Kečup je sloganem z reklamy, jíž se zabýval referát o chválení v různých historických typech diskurzu, od náboženského až po současný, reklamní). Jakým směrem se bude ubírat vývoj češtiny v mediální a technologicky podmíněné komunikaci, na internetu, v e-mailovém dorozumívání, v komunikaci zprostředkované mobilními telefony, naznačil referát o současném stavu angličtiny. Právě ve zmíněných komunikačních oblastech bude čeština rozvíjet nové žánry na pomezí psanosti a mluvenosti a mnohdy opakovat a vstřebávat postupy, jimiž prochází angličtina, vývojem hypertextových intersémiotických útvarů počínaje a dílčími pravopisnými záležitostmi konče (děti dnes píší v SMS zprávách jaxemas a podobná hra s jazykem se odehrává i v e-mailech). Přestože si čeština možná při přejímání anglických výrazů nepočíná tak bezhlavě jako ruština, která např. z anglického sousloví public relations vytváří ruské slovo piaristy či piarovcy, mnohdy si také neví rady a počíná si přinejmenším pošetile.
Neméně zájmu ovšem vyvolával vliv němčiny na češtinu, historický i současný (vždyť také nejpočetnější skupinu účastníků konference tvořili bohemisté z Německa a Rakouska), ovlivnění slovníku, frazeologie i větné stavby (např. hojnost pasív v překladech z němčiny), stylová hodnota germanismů. Referát věnovaný středoevropskému jazykovému areálu ukázal, že čeština má hodně společných slov s němčinou, ale nejvíce s rakouskou němčinou, a že také český štrúdl je bližší štrúdlu rakouskému než německému (což si ostatně účastníci konference měli možnost prakticky ověřit na společenském večeru ve smíchovském pivovaru). A jak se čeština chová k evropeismům, ke slovům původu řeckého a latinského? Kdy chodíme do cirkusu a kdy do cirku, proč žijeme v luxusu a ne v luxu, co najdeme v korpusu a nenajdeme v korpu, proč setrváváme u muzeí, ale nezadržitelně se šíří datumy? Potvrdilo se, že je rozdíl mezi tím, co si o své řečové kompetenci myslíme, a jak ve skutečnosti mluvíme, jaké tvary užíváme: jsme-li tázáni, odpovídáme, že nesklonná slova, jako je např. finále, neskloňujeme, protože se skloňovat nedají, ale v řeči je skloňujeme, jak se dá i nedá. Tolik k tvarům slov.
A co zaujalo sluch zahraničních bohemistů? Mluvčí češtiny nejsou kupodivu líní namáhat mluvidla a příliš neasimilují, čeština je např. ve srovnání s holandštinou koartikulačně a asimilačně resistentní, ale vzhledem k tomuto rysu nezní její výslovnost tak mile a libě jako třeba výslovnost holandštiny, je tvrdá a sekaná. Velkou roli tu hraje český přízvuk na první slabice. Ale jak je tomu s přízvukováním slabičných předložek v současné češtině? Platí ještě, že přízvuk patří ve spojení na konferenci na předložku a ne na slovo konference? Nekloní se čeština v tomto případě k tzv. měkkému začátku, který je charakteristický pro slovenštinu?
V uších Slováka má prý český hovor a jeho intonování trochu údivný charakter a bohemistku z Německa zaujaly v českém hovoru zpětné dotazy formulované s klesavou intonací. A trochu hořce se posluchači zasmáli příkladu ze slovensko-české konverzace citované slovenským lingvistou, v níž české dítě odpovídá slovenskému mluvčímu na otázku "Ako sa ti páči more?" anglickým "No, I don´t understand".
Pozornosti zahraničních bohemistů nemohly ujít bouřlivé diskuse, které se rozvinuly v 90. letech v tisku kolem Pravidel českého pravopisu. Tehdy se zdálo, že takové diskuse by byly v jiné zemi nemyslitelné, avšak když došlo na podobné diskuse kolem pravopisné reformy v Německu, byly – jak zaznělo z úst německého bohemisty – ještě iracionálnější.
Potvrdilo se, že čeština je jazyk hodný pozornosti nejen domácích, ale i světových lingvistů, a že Kolik češtin znáš, tolikrát jsi člověkem. Čeština je pro cizince jazyk obtížný, ale naučit se dá, dokonce skvěle, zvlášť když nám v tom pomáhají ještě moderní audiovizuální metody a dnes zejména internet, kde je dnes už také zásluhou českých i zahraničních bohemistů spousta literatury a dalšího zajímavého studijního materiálu o češtině. Internet ovšem nemůže nahradit osobní styk uživatelů jazyka, neboť Čeština nechodí po horách, ale po lidech. Pokud Setkání s češtinou přispělo k ještě větší souhře týmu bohemistů domácích a zahraničních, lze to připsat ke kladům konference.

Původně psáno pro Akademický Bulletin, http://www.kav.cas.cz/press/stranky/archiv/ab/abposl/abposl/abposl.htm

autor PhDr. Světla Čmejrková, CSc., Ústav pro jazyk český AV ČR