Chvála zlatých peněz podruhé

Člověk |

Fakt, že těžit zlato a stříbro je dosti nákladné, je naopak jedním z důvodů, proč se zlato a stříbro tak ideálně hodí na roli peněz. Papírové peníze jsou tak nebezpečné právě proto, že jsou tak nenákladné.




  Drtivá většina lidí, kteří opovrhují komoditním monetárním standardem, včetně profesionálních ekonomů, o daném tématu v životě nic nečetla a místo toho vychází z kolekce donekonečna opakovaných bájí a pověr, které se promění v prach, jakmile se nad nimi člověk alespoň na chvíli zamyslí. Mainstreamoví ekonomové si při těch vzácných příležitostech, kdy už se musejí k tématu chtě nechtě vyjádřit, někdy dokonce vystačí s poukazem na to, že zlatý standard je zkrátka passé. Zřejmě to považují za dostatečný argument. Obvykle však vyrukují s některou z následujících tradičních námitek:

 

 

Zlato a stříbro nejsou dostatečně flexibilní. Potřebujeme peníze, které jsou flexibilnější

Výrazem „flexibilní“ se zde ve skutečnosti myslí snáze nafukovatelné. To však nezní tak úplně nevinně, a tak ekonomové raději mluví o flexibilitě. V tomto smyslu je zlato a stříbro vskutku velmi neflexibilní. Nelze jej vyrábět v neomezeném množství, a ředit tak lidem jejich úspory. To ovšem není nevýhoda zlatého standardu, nýbrž jeho přednost.

Za tvrzením, že zlato a stříbro nejsou dostatečně flexibilní, se vlastně skrývá dosti hrubozrnná námitka, že za komoditního standardu by měly banky méně prostředků na půjčování, což by dusilo hospodářský růst. Bankovky by totiž byly na požádání směnitelné za zlato, a tak by se banky bály produkovat příliš mnoho nekrytých bankovek (či účetních peněz), aby se nestaly obětí runu. Banky proto musejí být „flexibilní“, musejí vytvářet dostatek peněz z ničeho a půjčovat je. Pak prý budeme všichni bohatí.

Tento blud jsme si již vysvětlili. Jeho zastánci stále nedokážou vstřebat onen základní fakt, že peníze neznamenají bohatství. Nechápou, že objem dostupných úvěrů je podmíněn objemem reálných úspor, nikoli tím, kolik nekrytých papírků lze teoreticky natisknout. Banka poskytující úvěry vytažené z bezedného měšce, nekryté žádnou monetární komoditou, je vskutku „flexibilnější“ v tom, že může rozpůjčovat více peněz. Dokud však nebude mít v ruce také kouzelný klobouk, který by produkoval reálné zdroje, nebude s to zařídit, aby v ekonomice bylo dokončeno více projektů. Pokud svým klientům skokově připíše na účet o několik nul navíc, dosáhne pouze toho, že tito lidé budou moci soutěžit s jinými lidmi o nezměněnou zásobu zboží a služeb. V papírovém fiat standardu se bohatství pouze přesouvá tam a zpátky. Papírové peníze bohatstvím nejsou a žádné nové nevytvářejí.

Stručně řečeno, tištění malých zelených papírků a jejich půjčování není zkratkou k prosperitě. Ta pochází pouze z úspor, investic, tvrdé práce a podnikatelské šikovnosti.

 

 

Cenné kovy jsou příliš nepraktické

Ve svobodném peněžním systému by ve skutečnosti docházelo jen k relativně sporadickému přesouvání cenných kovů z jedné banky do druhé. Samotné banky by totiž měly zájem na ustavení nějakého clearingového mechanismu, díky němuž by stačilo přepravovat jen fyzické zlato představující čistý zůstatek z transakcí. Ani argument, že by lidé museli tahat po kapsách těžké mince, neobstojí. Zlatý standard nijak nebrání používání debetních karet; dokonce i dnes, za papírového fiat standardu, existuje několik společností, které něco podobného umožňují.

 

 

Zlatý standard je příliš nákladný. Tisknout papírové peníze je levnější

S tímto argumentem kdysi přišel Milton Friedman, třebaže na sklonku života jej opustil. Stále je však čas od času slyšet.

Jeho námitka neobstojí hned z několika důvodů. Zaprvé mluví o „nákladech“ v příliš úzkém smyslu. Je jistě nesporné, že těžit zlato je podstatně nákladnější než tisknou papírové bankovky. Je to však opravdu jediný náklad na výrobu peněz? Jak nás varuje teorie a poučuje historie, pravomoc vlád a panovníků produkovat neomezené množství nekryté měny s sebou rovněž nese náklady, a to dosti značné. Některé z důsledků inflace jsme si již objasnili. Politici zneužívají papírového standardu, aby obohacovali sebe a privilegované skupiny na úkor zbytku společnosti. Když navíc vytvoří nové peníze a skrze úvěrový mechanismus nastartují hospodářský cyklus, způsobí vážnou destrukci bohatství.

Jakmile zahrneme do rovnice i tyto náklady, režim papírových peněz už tak lákavě nevypadá.21

Ale i kdybychom destruktivní důsledky papírových peněz nezapočetli, není vůbec jisté, že zlatý standard by byl nákladnější z hlediska reálných zdrojů než systém fiat peněz řízený centrálními bankami. Německá Bundesbanka zaměstnávala v roce 2007 zhruba 11 400 lidí, francouzská Banque de France 11 800 a Federální rezervní systém nějakých 23 000. A to jsou jen tři centrální banky z mnoha.22 Všichni tito státní úředníci pobírají plat a všichni byli staženi ze soukromého sektoru, kde by se jinak podíleli na produkci skutečně užitečných výrobků či služeb.

Konečně samotný fakt, že těžit zlato a stříbro je dosti nákladné, je naopak jedním z důvodů, proč se zlato a stříbro tak ideálně hodí na roli peněz. Papírové peníze jsou tak nebezpečné právě proto, že jsou tak nenákladné. Státy jich mohou tisknout, kolik chtějí, a nenápadně tak obírat lidi o majetek.

 

 

Na světě není dost zlata a stříbra na pokrytí všech transakcí

Ale ano, je. Každé množství peněz nad určitou mez je optimální, takže i současná světová zásoba zlata a stříbra (plus to, co se v budoucnu ještě vytěží) by bohatě stačila na všechny myslitelné transakce.* Tvrzení, že omezená zásoba peněz by pokryla jen omezené množství transakcí, je starý, zdánlivě nevykořenitelný blud. David Ricardo na něj odpověděl již před dvěma sty lety:

  • Kdyby zlato a stříbro, jež by světu sloužilo coby peníze, bylo velmi vzácné, či naopak náramně hojné….pak změna v jejich množství by neměla jiného důsledku, než že zboží, jež by za ně bylo směňováno, bylo komparativně dražší, či naopak levnější. Funkci oběživa by stejně dobře plnilo malé množství peněz, jakož i velké.23

Pamatujme, že i v peněžní ekonomice dochází de facto jen ke směně jednoho zboží za druhé, a že toto zboží je pouze denominováno v penězích – ve zlatě, stříbře či čemkoli jiném. Cenný kov je pouze směnný prostředek, mezičlánek. Pokud je ho relativně málo, budou na našich výplatních páskách relativně nízká čísla, ale stejně tak i na cenovkách v obchodě. A naopak. Vidíme tedy, že peníze jsou jen nástroj, který umožňuje vybudovat v ekonomice systém směnných kurzů mezi jednotlivými statky. A tuto funkci může plnit libovolné množství monetární komodity. (V rámci rozumných mezí samozřejmě. V extrémně nepravděpodobném případě, že by nám mimozemšťané uloupili téměř všechno stříbro a na celé Zemi by zůstalo jen sedm atomů tohoto cenného kovu, přešel by trh zřejmě na měď či jiné médium).

To je mimochodem také důvod, proč byla Amerika 19. století svědkem tak dramatického zvýšení životní úrovně – relativně konstantní peněžní zásoba ve spojení s neustále rostoucí zásobou spotřebního zboží znamená klesající ceny, takže si lidé mohli kupovat stále více věcí za stále méně peněz.

 

 

Zásoba zlata nemůže růst stejným tempem jako ekonomika

To jen variace na předchozí námitku. Proč by něco takového bylo zapotřebí? Proč bychom to měli chtít? Jak jsme si ukázali, konstantní množství peněz může pokrýt libovolný objem obchodních transakcí. Když ekonomika roste, měnová jednotka jednoduše nabývá na hodnotě. Argument, že peněz musí neustále přibývat, aby bylo v rostoucí ekonomice čím platit, odráží fundamentální nepochopení toho, co peníze vlastně jsou a jak fungují. To, že ceny časem klesají a hodnota peněz stoupá, ještě neznamená konec světa. Tak to v Americe fungovalo po sto padesát let. Když centrální banka zvyšuje peněžní zásobu ve jménu boje proti klesajícím cenám (nebo aby „držela krok“ s rostoucí ekonomikou), pouze tím zasévá semínka hospodářského cyklu, jak jsme si ukázali.24

*

Zkrátka a dobře, hlavní námitky proti zlatu jsou buď krátkozraké, nebo bludné. Henry Hazlitt, který v příčetnějších dobách psal ekonomické úvodníky pro New York Times, to vystihl velmi prostě: „Největší ctnost zlatého standardu, lze-li to tak vyjádřit, je ve skutečnosti negativní – není to řízený systém papírových peněz, který by okrádal všechny, kdo jsou zákonem nuceni jej používat nebo kdo mu upřímně věří. Technické námitky proti zlatému standardu jsou ve srovnání s touto jedinou předností zcela triviální.25

Hazlitt měl pravdu. Kolem těchto zásadních témat vyrostla spousta bludů a pověr a dnes je prakticky nemožné vést o nich racionální diskuzi.

Celé knihy byly sepsány o nevýhodách a nebezpečích papírových peněz a o přednostech a ctnostech komoditních peněz svobodně přijatých trhem. Já budu spokojen, když se mi podaří zase o kousek víc podkopat některé zakořeněné bludy a ukázat lidem tyto problémy z nového a slibného úhlu. Člověk si v politických a akademických kruzích rozhodně nezíská přízeň propagací monetárního systému, který by politici nemohli zneužívat k obohacování sebe a svých kamarádů, který by vyléčil jejich závislost na půjčování a utrácení a který by jim znemožnil financování rozmanitých bailoutů. Když však položí otázku, z níž Respektovaná Odborná Veřejnost začne šílet, je to pro něj známka, že je na správné cestě.


 

* Zlatý standard by byl z velké většiny de facto stříbrný standard, jelikož zlato by se používalo jen pro velké transakce, kdežto stříbro pro běžnou, každodenní směnu. Klíčové je, aby se stát nesnažil ustavit fixní směnný poměr mezi oběma kovy, jelikož by tak nevyhnutelně nadhodnotil jeden a podhodnotil druhý. Jeden z kovů by tím prakticky vyřadil z cirkulace a rozklížil monetární systém, který by lidé bez donucení státních orgánů přirozeně, svobodně přijali za svůj.

***tento text je úryvkem z knihy

 

Thomas E. Woods jr.: Krach – Příčiny krize a nápravná opatření, která ji jen zhoršují

Dokořán, Praha, 2010

O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

 

 

Viz také úryvek Počátky peněz a chvála zlata








Související články




Komentáře

30.07.2014, 22:52

.... ñïñ çà èíôó....

14.03.2010, 13:40 lemming

Odpovědi

Ad "runy na banky nebudou, protože si bankéři dají pozor": To je sice pěkná, ale pouze teorie. Praxe je (resp. byla) zcela jiná. Ono i kdyby byli bankéři super zodpovědní a neomylní (jako že nejsou), tak to "dostatečné" množství nejde moc předem objektivně určit - je dané psychologií davu. Můžete mít dlouhodobě dostatečné množství, pak zkrachuje nějaká jiná banka a druhý den máte před pobočkami fronty střadatelů, které nemůžete vyplatit. Naopak současný systém runy na banky prakticky vymýtil, to se mu nemůže upřít - střadatelé mají jistotu, že svoje peníze dostanou. Stahování pod polštář: Představte si, že je krize. Každý den čtete v novinách o padlých bankách a firmách, jejichž vkladatelé/dlužníci uvidí jen zlomek svých investic, pokud vůbec něco. Zároveň je deflace třeba 10% p.a. A vy máte možnosti: a) Investovat do nějaké firmy, která může díky krizi kdykoli zkrachovat b) Nechat je pod polštářem, kde se vám _bez rizika_ zhodnotí o 10% z rok. Strach je mocná emoce a většina lidí zvolí b). Pokud už je někdo ochoten peníze poskytnout, bude za vnímané velké riziko požadovat velmi vysoký úrok. Tím jsme se také vypořádali s tvrzením, že "předností komoditního standardu je relativně stabilní množství komodity v oběhu". Jak vidno není. Jeji celkové existující množství může být stejné, ale lidé ji (a tedy peníze) stahují / pouštějí do oběhu podle vnímaného rizika. Udělal jsem na to takový pěkný graf inflace US dolaru: http://lemming.hofyland.cz/inflace.png V komoditním standardu jsou ceny stabilní dlouhodobě, ale krátkodobě jsou méně stabilní, než za současného systému. Tedy pokud uzaviráte smlouvy třeba s ročním horizontem, je pro vás fiat systém stabilnější, než komoditní standard (sic!). Pokud si chcete spořit v oběživu, pak je pro vás lepší komoditní systém. Ono těch komoditních standardů bylo víc. třeba mušle, v Praze 9. století se platilo jemnými lněnými šátečky, které, což je zajímavé, zřejmě neměly žádné jiné praktické vyžití... Neříkám, že nějaky systém (komoditní vs. fiat) je nějak výrazně lepší. Chtěl jsem jen poskytnou protiváhu článku, který zcela nekriticky vyzdvihuje komoditní systém. Ve skutečnosti má každý své výhody nevýhody. Mně osobně přijde, že největší nevýhodě fiat systému - inflaci v dlouhodobém horizontu - se dá s trochou snahy utéct, ale to už je na zvážení každého z nás.

11.03.2010, 09:01 lemming

Nesmysly

Jezuskote, to jsou zase bláboly produkované poblázněným gold bugem, který nezná realitu. Asi největší nesmysly píše o bankovnictví: Runy na banku souvisí (převážně) s durací aktiv, nikoli s krytím měny. Dále i dnes mohou komerční banky půjčovat jen peníze, které mají, nemohou je vytahovat z klobouku. A dluhová expanze funguje s komoditním standardem stejně dobře, jako s fiat money. Pokud jde o argument "není dost zlata", tam ze zastavuje napůl cesty. Řekněme, že zlato / stříbro mají nějakou "reálnou vnitřní hodnotu", danou jejich "technickou" užitečností. To je jednou ze základních předností komoditního standardu - že základem je něco s reálnou hodnotou. Samozřejmě nedostatek je možno řešit naznačeným způsobem - relativním zdražením měnových kovů oproti ostatním komoditám. JENŽE (a tam už autor nedošel): Tímto zdražením se tyto měnové komodity postupně dostávají nad svoji reálnou hodnotu a výše zmíněná výhoda komoditního standardu se postupně zmenšuje až limitně k nule. A když to vezmeme kolem a kolem, i dnešní potištěné papírky mají také nějakou vnitřní hodnotu. Malou, ale mají :-) A zapomíná na největší nevýhodu komoditního standardu: V případě krize držitelé peněz tyto stáhnou "pod polštář" ze strachu, aby o ně v krizi nepřišli. Čímž nastane deflace a zhorší se dostupnost úvěru, což vede k dalšímu poklesu, dalšímu stažení peněz a tak pořád dokola až do pořádné hospodářské hlubiny. To je míněno tou "malou flexibilitou" komoditní měny. Suma sumárum mi přijde, že většinu "námitek" si autor buď vymyslel, nebo je nepochopil ;-)

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.