Detektivka ze Sparty – hrdina vrahem?

Člověk |

Spartský král Leonidas, hrdina od Thermopyl, mohl mít na svědomí i řadu dalších činů. A jak to souvisí s tím, že Sparťané skoro nepili víno a neuctívali jeho boha Dionýsa?




U Sépeie v Argolidě v roce 494 Kleomenés /spartský král/ uštědřil Argu /hlavní mocenský konkurent Sparty na Peloponesu/ smrtelnou ránu tím, že pobil přinejmenším šest tisíc jeho bojovníků.

Vzhledem k tomu, že se Argos chystal v hrozícím konfliktu s Persií zaujmout neutrální postoj, nabízí se úvaha, že Kleomenovo tvrdé zacházení s Argem mohlo být nějak spojeno s jeho vlastní politikou vůči Persii, avšak první opravdu bezpečné důkazy, že se v jeho přístupu udála tak zásadní změna, se objevily až v letech 491–490. Kleomenés v té době jednal, jak Hérodotos protentokrát připouští, „v zájmu blaha celého Řecka“, a to neochvějně protipersky. Skutečně dělal všechno možné i nemožné, aby prosadil svou protiperskou politiku. Aigína, která byla jeho spojencem, mu musela odevzdat rukojmí, protože mezitím se nechala donutit k tomu, aby se podrobila Persii, a dokonce sesadil z trůnu Démarata, protože byl ochoten postavit se na stranu Aigíny. Jako jeho nástupce si vybral Démaratova vzdáleného příbuzného a osobního nepřítele Leótychida, neboť si byl jist, že mu bude poslušným stoupencem.

Ve sporu s Démaratem se Kleomenés neštítil vynutit si v Delfách nepravdivou věštbu. Když to bylo odhaleno, uprchl ze Sparty a z Arkadie proti ní organizoval boj. Krátce nato se však mohl do Sparty vrátit a údajně se zbláznil: začal bít kolemjdoucí do obličeje holí. Stal se nakonec tak obtížným a nezvladatelným, že ho museli zavřít do klády, kde na něj měl dozírat spolehlivý heilótský sluha. Jenže Kleomenés neztratil své přesvědčovací schopnosti a sluhu přemluvil, aby mu podal jeho dýku. S její pomocí spáchal sebevraždu: ořezával si kusy masa z nohou zdola nahoru, až zemřel. Tak to slyšel Hérodotos od svých informátorů.

„Vyčkej konce.“ Znamená to, že nikdy se nemá soudit, nakolik byl muž v životě úspěšný, dokud ho nesklátí smrt. To byla řecká zásada, které se Hérodotos pevně držel. Kleomenův konec byl opravdu hrozný a Hérodotos podává přinejmenším čtyři pravděpodobná vysvětlení, proč tak nešťastně dopadl. Hérodotos sám dával přednost tomu, jež se v Řecku ujalo nejvíc, totiž že Apollón potrestal Kleomena za to, že zneuctil jeho věštkyni v Delfách. Athéňané a Argejští dávali přednost vlastním hypotézám: Kleomena podle nich stihl boží trest za to, že se dopustil bezbožností proti nim na jejich území. V podstatě nejzajímavější ze všech čtyř vysvětlení je to, jež uvádějí sami Sparťané. Podle jejich verze Kleomenés zemřel tak hroznou smrtí, protože podlehl alkoholu a stal se dementním. Prý se od skythských poslů naučil pít víno neředěné vodou. Otázka je, jak důvěryhodné je toto vysvětlení. K setkání se skythskými posly mělo dojít někdy v roce 512, což by znamenalo, že Kleomenův strašný konec přivodilo dvacet let nezřízeného pití. Je-li tomu tak, potvrzovalo by to jediné opravdu známé Kleomenovo setkání s barbary – se Skythy, kteří pocházeli od severních břehů Černého moře a byli považováni za nejbarbarštější ze všech barbarů i tak zkušeným cestovatelem, jakým byl Hérodotos. Jak tito Skythové našli cestu do Sparty, to je další záhada, ale není tu od věci poznamenat, že o století později se vyskytl Sparťan, kterému se říkalo „Skyth“. To by mohlo dokazovat, že opravdu někdy existoval osobní kontakt mezi těmito dvěma národy.

Víno bylo pro Řeky hluboce symbolický a kulturně chápaný nápoj, jenž se nikdy nepil neředěný. Novořecký termín pro víno (krasi) pochází ze starořeckého slova krasis, jež znamená „míšení“. Víno se totiž ve starověku vždycky pilo smíšené s vodou, někdy dokonce v poměru jedna ku dvaceti, a nabízelo se v nádobě na míšení zvané kratér. V jiných řeckých krajích při hostinách, zvaných symposia, byl jeden člen společnosti zvolen „králem večera“ a jeho hlavním úkolem bylo rozhodnout, jaká by měla být síla směsi nápoje a jaký bude počet kratérů, ze kterých se bude hostům nalévat. Čím více kratérů a čím méně vody, tím víc se celá společnost rozveselí.

Sparťané však byli notoričtí abstinenti a pití vína přísně kontrolovali. Soukromá symposia jako jinde v Řecku se tu rozhodně nepořádala; víno se pilo při povinném společném stolování, ale velmi umírněně. Je příznačné, že Dionýsovi, řeckému bohu vína, nebyl ve Spartě věnován žádný kult ani svátek. Možná to bylo proto, že hrozny, ze kterých se lisoval tento božský nápoj, nebyly sklízeny svobodnými rolníky, ale heilótskými otroky. Potom ti, kdo byli ve Spartě ponoukáni, ba dokonce násilím nuceni do pití, byli právě heilóti – bylo to účelové: na jejich odporném opileckém blábolení se měla mladá generace učit, jak se správný Sparťan nesmí chovat.

Kleomenés, jenž si údajně naléval jenom čisté víno, se tedy rozhodně nechoval řádně po spartském způsobu, vedl si jako nějaký heilót nebo nejbarbarštější z barbarů. Ale stačilo by to jako důvod k sebevraždě, a dokonce k vysvětlení způsobu, jakým ji provedl? O tom vážně pochybuji, dokonce natolik, že si tu troufám navrhnout páté, i když ještě hrůznější vysvětlení pro jeho smrt. Kleomenés byl zavražděn, a to na příkaz muže, který po něm nastoupil na trůn Ágiovců: jeho mladšího nevlastního bratra Leónida. Šíření pověsti o Kleomenově nezřízeném pití neředěného vína mohla být pouhá propaganda, která měla zastřít fakt, že byl zavražděn král, bytost posvátná, a že v té vraždě má prsty jiný král. Jsem si vědom, že to je spíš námět na detektivku, ale hájím se tím, že rozhodně nejsem první, kdo má na mysli tento literární žánr, když jde o spartskou historii, jež je zbrocená krví.

 

Tento text je úryvkem z knihy:

Paul Cartledge: Sparta – heroická historie

Academia 2012

O knize na stránkách vydavatele











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.