Student World

Puškaři či dělmistři se už dávno naučili sestavovat hlavně do řady v jedné konstrukci, aby vytvořili palné zbraně schopné vystřelovat projektily v rychlém sledu.
Tyhle neohrabané aparáty známé jako salvové zbraně byly teoreticky schopné udělat velký průsek v šiku postupujících vojáků, ale v praxi se projevovaly jejich slabiny. K těm patřily především dlouhé časy potřebné ke každému novému nabití a obtíže při zaměřování zbraně na pohyblivé cíle nebo na křídla nepřátelských formací. Problém představovala i munice a také málo vyspělá metalurgie. Ani tím se však řada lidí nedala odradit a smrtící potenciál přístroje, který by dokázal koncentrovat střelbu, lákal mnoho rádoby vynálezců všeho druhu. Jeden z mála opravdu podrobných popisů prvotních modelů takových zbraní obsahuje zpráva o neblahém raném pokusu, který podnikl korsický atentátník Giuseppe Fieschi.
Ten si v roce 1835 pronajal byt na pařížském bulváru du Temple a v místnosti s okny do ulice tajně smontoval rám ze silných dubových fošen, na který připevnil dvacet pět puškových hlavní. Celá konstrukce zabírala plochu zhruba jednoho metru čtverečního. Do všech hlavní naládoval spoustu puškových kulek a velké množství střelného prachu a potom spojené hlavně namířil na konkrétní místo na ulici pod oknem. Fieschi čekal. Dne 28. července se na bulváru objevil cíl jeho plánovaného útoku – francouzský král Ludvík Filip. Fieschi vypálil ze svého improvizovaného vynálezu. Salva vyšlehla oknem ven a naplno zasáhla královu svitu. Z technického hlediska znamenal Korsičanův „pekelný stroj“, jak se jeho aparátu v Evropě začalo říkat, úspěch i nezdar zároveň. Účinek salvy byl strašlivý. Jeden kus olova sedřel králi kůži na hlavě a další kulky skosily členy jeho doprovodu a zabily osmnáct lidí. Ale pozdější zkoumání Fieschiho samostřílu ukázalo, že i když se tahle zbraň docela dobře osvědčila jako nástroj atentátu nebo teroru, stěží by se dala použít na bojišti. Čtyři hlavně nevystřelily a další čtyři se roztrhly. Dvě přitom explodovaly a kulky se z nich rozlétly po místnosti a atentátníka vážně zranily. Francouzské úřady Fieschiho zatkly, postaraly se o jeho vyléčení z utrpěných zranění a pak ho poslaly pod gilotinu.

Prakticky úplná stagnace ve vývoji rychlopalných zbraní po dobu několika staletí mohla s ohledem na podobné nezdary jen těžko rozdmýchat zájem investorů či zákazníků o myšlenku strojních pušek. Případní kupci měli navíc dobré důvody větřit nesmysly v tvrzeních blouznivců této víry, kteří přicházeli se svými ztřeštěnými nápady dávno před Fieschiho činem. James Puckle z Londýna získal v roce 1718 anglický patent na konstrukci rychlopalné křesadlové zbraně, která se podle jeho návrhu měla vyrábět ve dvou verzích. Jedna by byla určena pro střelbu klasickými kulkami proti křesťanům a druhá krychlovými projektily proti muslimům. Vynálezce napsal, že účelem nové zbraně je, aby sloužila k „obraně krále Jiřího, vaší země a zákonů, abyste mohl hájit sebe a věc protestantské víry“.
Puckle předešel éru kulometů skoro o dvě stě let. Jeho návrh vystavit muslimy vražednějším účinkům, s nimiž počítal u hranatých střel, v jistém smyslu předjímal ničivé nasazení rychlopalných zbraní při potlačování odporu domorodých kmenů koncem 19. století, jak k tomu došlo například během britského tažení v povodí Nilu, kdy kulometná palba anglo-egyptského sboru zdecimovala celé šiky Mahdího dervišské armády.Zároveň to však dokazovalo, že Puckle nevěděl o balistice v podstatě vůbec nic. Investoři se mu vyhýbali širokým obloukem. Jeho zbraň se nikdy nezačala vyrábět.
Už před vypuknutím americké občanské války posouvaly nové průmyslové kapacity ve Spojených státech puškařské řemeslo do sféry hromadné produkce a zbrojní výroba se tím definitivně stávala doménou podnikavců a inženýrů.
Někdejších blouznivých představ Jamese Pucklea se teď chopili praktičtější muži. Pokroky v oblasti metalurgie, strojního vybavení a přesného obrábění kovů přinášely od poloviny 19. století záplavu nových konstrukčních iniciativ a válka v 60. letech představovala mocný impulz pro výrobce zbraní a jejich obchodní agenty. Ve městě Troy ve státě New York se zrodila šestihlavňová rychlopalná zbraň známá pod jménem Ripley, která ovšem nikdy nepřekročila stadium prototypu. Generál Origen Vandenburgh z Newyorské státní milice zkoušel mnohohlavňové zbraně vlastní konstrukce a doufal, že budou mít, jak se vyjádřil, „naprosto vražednou účinnost“. Začaly závody ve zbrojení, ale jejich hnací silou zpočátku nebyly vlády nebo armády jednotlivých států, ale spíše soukromí vynálezci a různí ziskuchtiví podnikavci.
„Chtě nechtě hledáme ty nejvražednější zbraně, jimiž se lidé mohou vzájemně hubit na bojištích. A máme k tomu velmi dobrý důvod, protože zápasy se zásadním významem pro osud národa se budou rozhodovat právě tam,“ řekl generál Vandenburgh při své londýnské přednášce k britským důstojníkům v roce 1862. Generálova touha získat zakázky byla však podle všeho ještě silnější než jeho oddanost národu. Když ozbrojené síly Spojených států jeho zbraň odmítly, mimo jiné i proto, že její vyčištění po střelbě vyžadovalo devět hodin práce, odvezl si svůj vynález do Anglie, kde pro něj našel výrobce, a pak „vražednou účinnost“ nového aparátu nabídl Konfederaci, která od něj koupila přinejmenším jeden exemplář. A generál Vandenburgh nebyl jediný obchodník ze Severu, který zásoboval nepřítele…

…

Znal se /Gatling, viz dále/ ovšem s lidmi na obou stranách. V Indianapolisu, daleko od svého rodiště i od bitevních polí, si zvykl chodit do železničního depa a prohlížet si obsah rakví, které tam přivážely vlaky z bojišť. V truhlách byly ostatky vojáků Unie. Mnozí z nich samozřejmě podlehli válečným zraněním, ale většinu zahubily infekce a nemoci. Tahle hrůzná podívaná přiměla Richarda Gatlinga, aby přesunul pozornost od zemědělských strojů ke střelným zbraním a pojal ctižádostivý plán – zkonstruovat rychlopalnou zbraň. Tenhle cíl, jenž lákal puškaře a dělmistry po celém světě už od 14. století, zatím konstruktérům stále unikal.
Gatling v jednom osobním dopise napsal: „Téměř každý den jsem byl svědkem odjezdů vojáků na frontu a návratů zraněných, nemocných a mrtvých. Napadlo mě, že kdybych dokázal vymyslet aparát – střelnou zbraň – který by díky vysoké hustotě střelby obdařil jednotlivého vojáka palebnou silou stovky mužů, vedlo by to k podstatné redukci velikosti vojsk, která je nutné posílat do pole. A v důsledku toho by výrazně poklesl počet vojáků ohrožených bojovými ztrátami a nemocemi.“

Tento text je úryvkem z knihy:
C. J. Chivers: Kalašnikov – AK-47 proti světu
Argo a Dokořán 2012
O knize na stránkách vydavatele

autor