Student World

Jang-c‘-ťiang patřila do rozsáhlého komplexu vodních cest, které spojovaly Nanking s Pekingem více než 500 mil na severu a s Chang-čou na jihu. Jádrem tohoto systému byl Velký kanál, který ve svém maximálním rozsahu měřil více než tisíc mil. Jeho historie sahá až do 7. století před Kristem, zdymadla se objevila již v 10. století, byly postaveny skvělé mosty jako mnohaobloukový Vzácný pás (Pao Taj Čchiao); průplav byl opraven a zdokonalen za panování císaře Jung-leho (1402–1424) z dynastie Ming. Když hlavní inženýr Paj Jing dokončil stavbu hrází a odklon toku Žluté řeky, kanálem se mohlo každý rok plavit nahoru a dolů téměř 12 000 člunů s obilím. Údržbu provádělo téměř 50 000 mužů.

K nejimpozantnějším kanálům Západu budou samozřejmě vždy patřit ty benátské. Když však odvážný benátský cestovatel Marco Polo navštívil v 70. letech 13. století Čínu, provoz na řece Jang-c‘-ťiang na něj zapůsobil hlubokým dojmem: „Množství lodí, jež brázdí tuto velkou řeku, je tak obrovské, že nikdo, kdo by o tom jen četl nebo slyšel, by tomu neuvěřil. Množství zboží, převážené nahoru a dolů, je mimo veškerou představu. Řeka je ve skutečnosti tak velká, že vypadá spíše jako moře.“

Čínský Velký kanál nesloužil jen jako hlavní tepna vnitřního obchodu. Císařské vládě také umožňoval vyrovnávat ceny obilí přes pět státních sýpek, které nakupovaly, když bylo obilí levné, a prodávaly, když byla jeho cena vysoká.

Nanking se svým půlmilionem až milionem obyvatel byl v roce 1420 asi největším městem světa. Po celá staletí byl kvetoucím centrem hedvábnického a bavlnářského průmyslu. Za císaře Jung-leho se stal také centrem vzdělání. Jung-le znamená „věčné štěstí“, ale výstižnější by možná byla slova „věčný pohyb“. Největší z císařů dynastie Ming nedělal nic polovičatě. Kompendium čínských vědomostí, nad jehož přípravou držel ochrannou ruku a které mělo nakonec více než 11 000 svazků, si vyžádalo práci více než dvou tisíc učenců. Největší encyklopedií světa bylo téměř přesně šest set let, až do roku 2007, kdy je překonala Wikipedia.

Jung-le však s Nankingem spokojený nebyl. Krátce po svém nástupu na trůn se rozhodl severněji postavit nové, velkolepější hlavní město: Peking. V roce 1420, kdy bylo dostavěno Zakázané město, si Čína mohla nepopíratelně nárokovat označení nejvyspělejší civilizace světa.

Ve srovnání s Jang-c‘-ťiang byla Temže na začátku 15. století opravdu stojatými vodami. Pravda, Londýn byl živým přístavem, hlavním centrem anglického obchodu s kontinentem. Nejproslulejší londýnský starosta Richard Whittington byl předním obchodníkem s textilem a zbohatl na rostoucím anglickém vývozu vlny. A loďařství hlavního města Anglie pozvedala potřeba převážet muže a zásoby pro opakovaná tažení Anglie proti Francii. V Shadwellu a Ratcliff u bylo možné vytahovat lodě do jakýchsi bahnitých doků a tam je opravovat a vylepšovat.

A pak tu byl samozřejmě londýnský Tower, spíše nahánějící hrůzu než zakázaný. Na návštěvníka z Číny by to všechno jen stěží udělalo nějaký dojem. Sám Tower byl ve srovnání s nesčetnými síněmi Zakázaného města stavba jen primitivní.

Londýnský most byl v porovnání se Vzácným pásem jen ošklivý trh na kůlech. A primitivní navigační technika odsuzovala anglické námořníky k po – hybu v úzkých plavebních úsecích, po Temži a kanálu La Manche, kde měli na dohled známé říční břehy a pobřežní čáry. Pro Angličany stejně jako pro Číňany nemohlo existovat nic nepředstavitelnějšího než myšlenka, že se lodě z Londýna plaví po řece Jang-c‘-ťiang.
V porovnání s Nankingem byl Londýn, kam se v roce 1421 vrátil Jindřich V. po velkých vítězstvích nad Francouzi (nejslavnější z nich bylo vítězství u Azincourtu), pouhým městečkem. Jeho staré, vyspravované městské zdi byly dlouhé jen asi tři míle, jen zlomek délky zdí Nankingu. Vybudovat hradby kolem hlavního města trvalo zakladateli dynastie Ming více než dvacet let a právě tolik mil byly také dlouhé; jejich brány byly tak velké, že každá z nich mohla pojmout 3000 vojáků. A hradby byly vybudovány tak, aby něco vydržely. Většina stojí dodnes, zatímco z londýnské středověké zdi nezbylo téměř nic.

Podle měřítek 15. století byla Čína dynastie Ming poměrně příjemným místem k životu. Přísný feudální řád, zavedený na počátku dynastie, se s rozvíjejícím se vnitřním obchodem uvolňoval.5 Dnešní návštěvník Su-čou může stále ještě vidět architektonické plody této prosperity – stinné kanály a hladké cesty pro pěší v centru starého města. Městský život v Anglii vypadal úplně jinak. Černá smrt – dýmějový mor, způsobený bakterií Yersinia pastis roznášenou blechami, který zasáhl Anglii v roce 1349 – zredukovala počet obyvatel Londýna na nějakých 40 000, méně než desetinu obyvatel Nankingu. Kromě moru byly rozšířené také tyfus, úplavice a neštovice. Vzhledem k velmi špatným hygienickým podmínkám byl ale Londýn smrtící pastí i v době, kdy tam žádná epidemie neřádila. Neexistovala žádná kanalizace a zápach ulic sahal až do nebes, zatímco v čínských městech byly lidské výkaly systematicky shromažďovány a používány jako hnojivo na přilehlých rýžových polích. V dobách, kdy byl starostou Dick Whittington (čtyřikrát od roku 1397 do jeho smrti v roce 1423), byly ulice Londýna vydlážděny čímsi mnohem méně přitažlivým, než je zlato.

Školáci bývali vedeni k tomu, aby v Jindřichovi V. viděli jednu z hrdinských postav anglických dějin, pravý opak jeho před-předchůdce, degenerovaného Richarda II. Je smutné to říkat, ale jejich království mělo ke „královskému ostrovu“ Shakespearova Richarda II. velmi daleko – byl to ostrov spíše zahnívající.
Dramatik jej příliš shovívavě nazval „ten druhý Eden, zemský ráj, ta pevnost, co sama Příroda si stvořila proti všem zhoubným nákazám a válkám“. Ale naděje na dožití byla v letech 1540–1800 v průměru ubohých 37 let, v Londýně pak 20 až 30 let. Zhruba každé páté anglické dítě zemřelo v prvním roce života, v Londýně to bylo téměř každé třetí. Sám Jindřich V. se stal králem ve věku 26 let a zemřel na úplavici v 35 letech – což je připomínkou toho, že až do poměrně nedávné doby tvořili většinu dějin dosti mladí lidé, kteří žili jen krátce.

Násilí bylo endemické. Válka s Francií byla téměř trvalá. Když Angličané nebojovali s Francouzi, bojovali s Velšany, Skoty a Iry. A když nebojovali s Kelty, bojovali mezi sebou v nástupnických válkách o korunu. Otec Jindřicha V. Se dostal na trůn násilím, syn Jindřicha V., Jindřich VI., o trůn přišel podobným způsobem, když vypukla „válka růží“, během níž přišli o trůn čtyři králové a čtyřicet dospělých šlechticů ztratilo život v boji nebo na popravišti. V letech 1330 až 1479 představovali příslušníci anglické aristokracie, kteří zemřeli násilnou smrtí, čtvrtinu všech zemřelých aristokratů. Obyčejné zabití člověka bylo běžnou věcí. Údaje ze 14. století naznačují, že v Oxfordu bylo ročně zabito více než sto z každého sta tisíc obyvatel. Londýn byl o něco bezpečnější, zabitých tam bylo jen asi 50 na 100 000 obyvatel.

Dnes má největší procento vražd Jižní Afrika (69 na 100 000 obyvatel), Kolumbie (53 na 100 000 obyvatel) a Jamajka (34 na 100 000 obyvatel). Dokonce i v nejhorší éře Detroitu, v 80. letech 20. století, tam bylo pouze 55 vražd na 100 000 obyvatel.

Tento text je úryvkem z knihy:
Niall Ferguson: Civilizace – Západ a zbytek světa
Argo a Dokořán 2014
O knize na stránkách vydavatele

autor