Keltové možná v západní Evropě žili od neolitu (1)

Historie |

Podél celého atlantického pobřeží se rovněž šířily tytéž duchovní systémy spojující jednotlivé jevy okolního světa v jeden celek a tytéž postoje k mrtvým a předkům, jak nám již dlouho napovídá rozšíření megalitických monumentů a hrobek.




Již jen zběžný pohled na mapu – šikovně natočenou tak, aby naše oči začaly zobrazené území zkoumat – stačí na to, abychom si uvědomili, že atlantická část Evropy představuje jednolitou oblast. Její mnohé výběžky a poloostrovy jsou spojeny oceánem. Mořem zaplavená říční údolí při pobřeží zase skýtají chráněné vody, které sahají hluboko do vnitrozemí. Velké řeky Francie a Pyrenejského poloostrova tekoucí k oceánu západním směrem pak představují komunikace, jež spojují ohromné vnitrozemské oblasti s pobřežní zónou. Skutečnost, že se geograficky vymezená atlantická oblast Evropy nápadně shoduje s oblastí, kterou podle antických textů obývali Keltové, a s rozšířením jazyků keltské jazykové skupiny, rozhodně stojí za bližší prozkoumání.

Význam atlantických mořských cest jakožto komunikačního prostředku začíná být poprvé patrný v 6. a 5. tisíciletí př. n. l., tedy v období, které je tradičně nazýváno mezolit. V tomto období představovalo moře pro pobřežní komunity významný potravinový zdroj. Využívalo se nejen pobřeží, ale i hlubší vody, soudě podle velikosti háčků na ryby a podle druhů chycených ryb. A z toho nám vyplývá, že již v té době museli lidé užívat lodí schopných plavby po moři, ačkoli o nich víme jen málo. Moře se v mezolitu patrně nevyužívalo nijak intenzivně. Pokud ale byla sezonu co sezonu sledována hejna ryb, znamenalo to pravidelné pohyby obyvatelstva spojené s periodicky se opakujícími přistáními na pevnině. Díky tomu se rozličné komunity dostávaly do kontaktu, což umožňovalo, aby se po celém pobřeží rozšířily tytéž výrobní postupy, tytéž duchovní představy či vzorce chování.

Ve 4. tisíciletí př. n. l., poté co byl v tomto regionu zaveden chov dobytka a pěstování zemědělských plodin, nacházíme již mnohem nápadnější důkazy toho, že mezi jednotlivými komunitami existovalo spojení umožňující výměnu informací i produktů. Jedním z přesvědčivých dokladů tohoto tvrzení je rozšíření leštěných kamenných seker, které se vyráběly z dioritu původem z Plussulienu ve střední Bretani. Tyto sekery byly vyráběny a distribuovány ve velkém měřítku, a to nepochybně s využitím mořských cest a velkých řek, zejména Loiry a Seiny. O společenském kontextu této směny není nic známo. Sekery však byly s největší pravděpodobností výrazem velké prestiže, jež značně převyšovala jejich užitnou hodnotu. Své majitele měnily prostřednictvím cyklicky se opakující výměny darů, která jednotlivým komunitám umožňovala se sociálně vyjadřovat.

Podél celého atlantického pobřeží se rovněž šířily tytéž duchovní systémy spojující jednotlivé jevy okolního světa v jeden celek a tytéž postoje k mrtvým a předkům, jak nám již dlouho napovídá rozšíření megalitických monumentů a hrobek. Přesná radiokarbonová datace a dokonalejší analýza těchto monumentů v nedávné době ukázaly, že se jedná o atlantický fenomén, který nebyl v ničem inspirován Středomořím. Ve 4. tisíciletí př. n. l. byla hlavní centra inovací a pokroku rozptýlena podél Atlantiku. Šlo o oblast kolem řeky Tajo v Portugalsku, o oblast kolem řeky Morbihan v jižní Bretani, o údolí řeky Boyne v Irsku a o Orknejské ostrovy. Ačkoli každý z těchto regionů měl svébytné, navzájem odlišné rysy, je pozoruhodné, do jaké míry se podobala jejich architektura, výtvarné umění, kosmologie a náboženství. Jelikož dnes už není třeba věřit v „megalitické misionáře“, kteří postupně obraceli na novou víru obyvatelstvo jednotlivých oblastí, plyne z tohoto působivého příkladu společné kultury něco jiného. Příklad dokazuje rychlé a soustavné šíření idejí prostřednictvím již dlouho existujících sociálních sítí, které spojovaly komunity žijící na pobřeží Atlantického oceánu, a též pronikání rozličných praktik po říčních cestách do vnitrozemí. Ve 3. tisíciletí př. n. l. tato praxe pokračovala. Dokládá to vznik, rozšíření a vzájemné přizpůsobování jednoho konkrétního souboru kulturních znaků, jež se obvykle označuje za kulturu zvoncovitých pohárů. Tento soubor zahrnoval samostatné pohřbívání jednoho každého zesnulého, jemuž se do hrobu vždycky vkládal pohár zvoncovitého tvaru a pak několik dalších artefaktů, mezi nimiž se mohly vyskytovat šípy, nátepníčky, dýky z měděné slitiny a osobní ozdoby, jako třeba zlaté náušnice. Dlouhou dobu se mělo za to, že rozšíření této kultury ve velké části střední a západní Evropy bylo důsledkem migrace „lidu zvoncovitých pohárů“. Většina archeologů však dnes zastává názor, že se zde setkáváme s místními projevy jednoho duchovního systému. Ten se rychle rozšířil díky funkční komunikační síti, jež se postupně vyvinula v předešlých třech tisíciletích a umožňovala výměnu informací i hmotných předmětů.

K nejstarším příkladům zvoncovitých pohárů patří tzv. mořské zvoncovité poháry, které ve značné koncentraci nacházíme v povodí řek Tajo a Morbihan. Tento fakt je dokladem existence inovačních center, jež před více než tisíciletím vznikla právě v těchto oblastech. Je docela dobře možné, že tento prvý typ poháru se vyvinul v jedné z těchto oblastí (nebo také v obou), jež byly navzájem propojeny sítí vodních cest sledujících pobřeží.

Ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. dochází ke zvýšenému využívání nerostných surovin, zejména zlata, mědi, cínu, jantaru a ozdobných kamenů, jako je nefrit. Tyto komodity byly vzhledem ke své vzácnosti ceněny a s největší pravděpodobností byly distribuovány prostřednictvím směny, která fungovala mezi příslušníky elity. Vzácnost zmíněných komodit a jejich nerovnoměrné rozšíření vedla k tomu, že narůstal význam určitých lokalit a cest.

Atlantická oblast byla v tom směru obzvláště bohatá. Minerály oplývající pyritová zóna západní části Pyrenejského poloostrova poskytovala na jihu měď a stříbro, na severu zlato a cín. Bretaň a jihozápad Británie představovaly bohatý zdroj cínu a nalézalo se tam také zlato a měď. Pruh vedoucí z jižního Irska do severního Walesu byl významným nalezištěm mědi, přičemž v irském pohoří Wicklow Mountains se získávalo zlato. Jakmile se ve 3. tisíciletí př. n. l. začaly ve velké míře používat k výrobě nástrojů a zbraní měděné slitiny, prudce vzrostla poptávka po mědi a cínu. V souvislosti s tím zintenzivnilo využívání nerostných zdrojů a též směna.

To, že směna mezi oblastmi při Atlantiku skutečně fungovala, jasně dokládá geografické rozšíření různých druhů nalézaných artefaktů. Hroty kopí z měděné slitiny, známé jako palmelské hroty a vyráběné v oblasti kolem řeky Tajo, se v severním směru dostávaly až do jižní Bretaně. Lunety (ozdoby na krk) z irského zlata pronikly do Cornwallu, Normandie a Bretaně, zatímco zlaté berzocanské nákrčníky z jihozápadní Iberie se našly v Bretani, severní Británii a Severním Irsku. Těchto několik příkladů, vybraných z mnoha dalších, které zde z prostorových důvodů nemohly být uvedeny, ukazuje funkčnost komunikační sítě v atlantické oblasti.

Pokračování

 

Tento text je úryvkem z knihy

Barry Cunliffe: Keltové: Průvodce pro každého, Dokořán 2009

O knize na stránkách vydavatele

obalka knihy

 

 Obrázek: Stonehenge, zdroj Wikipedie, licence obrázku public domain











Komentáře

31.07.2014, 09:37

.... tnx for info....

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.