Student World

Podobně jako neustálý střet evolučních novinek probíhá v evoluci biologické, existuje něco podobného i v lidských dějinách. V tomto článku se podíváme na vývoj inovací vojenské techniky v období středověku – na jednu stranu na zdokonalující se schopnost budovat opevnění, na druhé straně na odpověď dobyvatelů v podobě lepších technik obléhání a dobývání.

Philippe Contamine začíná ve své knize Válka ve středověku příslušnou kapitolu citátem: „Středověké války měly obvykle podobu série obléhání, provázených výpady a pustošením, k nimž se připojilo několik větších bitev, jejichž poměrnou nečetnost často vyvažoval jejich krvavý průběh.“
Obléhání se ve středověku mohlo klidně protáhnout i na více než rok. Obvykle takhle dlouho trvalo spíše obléhání měst než hradů. příčinou však nebylo lepší zásobení měst či jejich opevnění nebo větší lidské zdroje, ale spíše jejich větší význam – obléhat déle než rok nějaký nepřístupný hrad na skalním ostrohu by skoro nikomu nestálo za to, při snaze o ovládnutí území však města naopak často prostě nešla pominout. Contamine tak píše, že středověk kupodivu nebyl dobou hradů, skutečnými „vládci prostoru“ byla od 12. století městská centra (Kniha se zabývá spíše západní a jižní Evropou – nakolik třeba toto platí i pro České království, je diskutabilní).

Po celý středověk byla známa stavba obléhacích strojů. Dědictví antiky v tomto ohledu nikdy nezaniklo, v období raného středověku byly ovšem tyto techniky užívány spíše výjimečně (menší oddíly). Odborníky na stavbu obléhacích strojů však s sebou vozili i nepříliš civilizovaní Vikingové (třeba při obléhání Paříže v roce 885 byly nasazeny katapulty). V období křížových výprav byla výroba různých želv a beranidel už opět značně sofistikovaná. Kromě lidské síly se v této době pro chod obléhacích strojů stále častěji užívalo mechanismů pracujících na principu různých kladek a protizávaží. Spolu s tím rostla vážnost inženýrů-specialistů a dalších techniků, kteří začali stát kronikářům za to, aby je zmiňovali jménem. Kariéra některých inženýrů zahrnovala i pasováni na rytíře apod.
Po celý středověk se používala biologická válka – do obležených měst se střílely rozkládající se mrtvoly zvířat. Kromě snahy zavléci epidemii zde bylo samozřejmě další (ne-li hlavní) motivací obránce demoralizovat. U delších obléhání došlo také na hloubení tunelů a podkopávání hradeb (samozřejmě jen tam, kde byl k tomu vhodný terén). Cílem bylo dobýt opevněné místo primárně pomocí průlomu v hradbách – zteč za použití žebříků byla spíše náhradním řešením.

A jak reagovali obléhaní? V případě měst bývaly hradby často několikaúrovňové. Častá potíž však spočívala v tom, že v dobách míru měšťané sami opevnění často narušovali, aby jim nepřekáželo v běžném provozu. Sady, domy, mlýny a stodoly za hradbami často zjednodušovaly útočníkům přístup k hradbách – na rozdíl od volného prostranství, které by bylo přehlednější a šlo by snadno ostřelovat. Z tohoto hlediska bylo pro město hodně důležité, zda útočníci byli očekáváni.
Na místo kruhových hradeb vznikaly po roce 1100 postupně sofistikovanější systémy s věžemi, příkopy a padacími mosty. Objevilo se cimbuří a střílny. Vznikala jakási teorie o tom, jak „vykrývat prostor“, obranné systémy měly nejčastěji tvar čtyřúhelníku, méně často osmiúhelníku. Po roce 1150 se ve stavbě opevnění stále méně používá dřevo, i když jeho vytlačování probíhá poměrně pomalu. Kolem roku 1200 se však vojenská architektura stala stejně propracovanou jako stavby církevní, pevnosti bývaly dokonce budovány rychleji než katedrály.
Zajímavou informací je, že účinné opevnění dokázala řad město vybudovat velmi rychle. Hradby Pisy byly třeba v roce 1155 před hrozbou Fridricha Barbarosy de facto postaveny (i spolu s příkopem) za dva měsíce. Od 12. století byly v západní Evropě také houfně přebudovávána opevnění z románské doby. někdy se pokládalo za jednodušší je rovnou strhnout a vybudovat opevnění nové. Ve stejné době se začaly opevňovat i venkovské usedlosti. Vládnoucí vrstva vznik opevněných statků vítala – na jednu stranu omezovaly míru banditismu, na straně druhé nepředstavovaly vážnější hrozbu pro jejich vlastní moc.

Zdroj: Philippe Contamine: Válka ve středověku, Argo, Praha, 2004

autor Pavel Houser