Jeden podivný pokus o typologii dějin

Člověk |

Zcela náhodou se mi do rukou dostala kniha Arnolda J. Toynbeeho Studium dějin (Práh, Praha, 1995), ve které se autor pokouší o jakousi obecnější typologii všech civilizací a jejich rozdělení do určitých skupin. ...




Zcela náhodou se mi do rukou dostala kniha Arnolda J. Toynbeeho Studium dějin (Práh, Praha, 1995), ve které se autor pokouší o jakousi obecnější typologii všech civilizací a jejich rozdělení do určitých skupin.

Předně je třeba říct, že dílo vyšlo v anglickém originále ve 30. letech, tedy ještě před tím, než se zcela diskreditovala marxistická koncepce vývoje jednotlivých "společenských formací" od prvobytně pospolného řádu ke komunismu. Autor také nezažil postmoderní nedůvěru k velkým systémům jako takovým.

Ústřední koncepce knihy je rozhodně zajímavá: Snaží se postihnout jakousi obecnou typologii dějin, způsob, kterým na sebe navazují jednotlivé civilizace. Přesuny kulturní i politické přitom autor pokládá výjimečně za důsledek vývoje ve vládnoucí vrstvě, především však za dílo vnitřního a vnějšího proletariátu té které společnosti (například: vnitřním proletariátem římské říše byli křesťané, vnějším proletariátem barbarské germánské kmeny).

Civilizace se v této logice člení zejména podle svého charakteru a vztahu ke svým předchůdcům i následníkům a Toynbee se snaží mezi nimi nalézt maximum paralel. Kultura Mochiců a Chimuů v Peru je svým uměním připodobňována k počátkům starověkého Řecka. Asyřané jsou zase obdobou Aztéků svým destruktivním militarismem a schopností budovat velkou říši.
Arabský kalifát za dynastií Umajovců a Abásovců má být vlastně "duchovním" potomkem perské achaimenovské říše. A íránská kultura ve starověku není ani domácí ani odvozená od babylónské, ale prý spíše vznikla ze syrské, tj. aramejské. Má tedy podle autora mít nikoliv indoevropský, ale spíše syrsko-semitský charakter – tomu odpovídá jednak aramejské písmo, ale i řada slov přímo přejatých z aramejštiny.
Kromě této obecné typologie pak Toynbee postuluje i reálné směry kulturního ovlivňování – ikonolatrie mahajánového buddhismu je dle něj odvozena od řeckého výtvarného umění, které zasáhlo Indii po Alexandru Makedonském, monofyzité a nestoriáni jsou zase zbytkem původního křesťanství ve chvíli, kdy toto náboženství získalo řecko-římský nátěr.

Jako nejvíce raritní se z dnešního pohledu zdají být "cross-kulturní" srovnání, která mají např. zjistit, zda je povaha řecké společnosti bližší Číňanům nebo Mayům. Stává se z toho jakási typologická mánie až numerologie, kdy se autor mezi řádky snaží postulovat, že každá civilizace trvá určité množství let a zanechá určité množství svých následníků. Jako výjimka mu vychází především civilizace staroegyptská, která trvala dvojnásobek oproti postulovaným 2000 letům – přibližně od 3500 př. n. l. do 500 n. l.
Od chápání dějin jako čehosi číselně daného se sice Toynbee verbálně distancuje, nicméně zde je přítomno. V této mystičnosti a jakési předurčenosti civilizací k zániku lze snad spatřovat vliv tehdy rovněž působícího Oswalda Splengera s jeho knihou Pád západu (Untergang des Abendlandes – její autor zavádí svoji vlastní podivnou typologii, která se snaží rozlišovat především mezi kulturou a civilizací). Splenger byl posléze vysoce hodnocen v éře německého nacismu, což by sice nemělo být samo o sobe důvodem k zavržení všech myšlenek jeho díla, nicméně v poválečném období nebyly jeho koncepce logicky právě populární.

Důsledkem staršího data vydání knihy "Studium dějin" je samozřejmě i několik zcela faktických změn pohledu: Mezitím bylo vyluštěno krétské lineární písmo B a myšlenka, podle které by západosemitské abecedy měly být odvozeny z krétských písem, se dnes jeví být naprosto zcestná.
Samozřejmě si lze všimnout i některých dalších velmi sporných tvrzení: Hyksósové jako např. označováni jako Indoevropané, spíše to však to byli Semité (za jejich vlády se ostatně zřejmě odehrávalo i egyptské starozákonní intermezzo).

Zůstává však hlavní otázka: Je vůbec možné takovéhle obecné typologie sestavit? Jsou civilizace něco objektivního až mystického s vlastních duchem a nebo spíše naše pomůcky pro popis dějin? Můžeme si periody a regiony rozškatulkovat víceméně libovolně?
Autorův pokus se mi jeví dosti sympatický právě tím, že míjí současný postmoderní pohled. Pokud postmodernu zkarikuji, tvrdí její pojetí dějin, že všechny civilizace a kultury jsou jedinečné, moc je nelze posuzovat (nebo je lze naopak posuzovat libovolně), hodnotit ani řadit do vývojových tabulek a souvislostí. Takový přístup k dějinám se však dosti blíží rezignaci, protože podstatou vědy je právě hledání zobecňujících principů a tvorba systémů.








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.