Kdy se historie stala vědou?

Člověk |

Kniha "Věřili Řekové svým mýtům?" se netýká pouze mytologie jako takové, ale dává zajímavé otázky i na původ "dějepisu". Neboť teprve oddělením od mytologie a zavedením určité kritičnosti do práce s pramenným materiálem vznikla historie ...




Kniha "Věřili Řekové svým mýtům?" se netýká pouze mytologie jako takové, ale dává zajímavé otázky i na původ "dějepisu". Neboť teprve oddělením od mytologie a zavedením určité kritičnosti do práce s pramenným materiálem vznikla historie jako vědní obor…
Autor knihy ovšem hned na úvod klade klíčovou otázku: Co vlastně znamená slovo "věřit"? Řekové totiž přistupovali i k historickým pramenům poměrně volně. Pokud tvořili historii a jako zdroj použili mytologii, opravovali v ní pouze zjevné rozpory a nepravděpodobnosti, to, co jim přišlo zcela vybájené.
Tento přístup přitom platí pro celé antické dějepisectví, pro Thukidyda stejně jako pro Livia. Řečtí dějepisci věřili v historičnost mytických hrdinů, i když třeba už ne v to, že Mínós je dnes soudcem v podsvětí. Ani křesťanští kritici pohanství příliš nepochybovali o tom, že hrdinové pohanských bájí, jako byl třeba legendární předek Římanů Aeneas, skutečně existovali.
V řeckém pojetí byl mýtus očištěn prostřednictvím logu, například Pausanias jaksi doslova "hodnotí minulost dle přítomnosti". Vše dobře ilustruje následující příklad: Muži s býčí hlavou neexistují, králové však ano. Nebyl tedy žádný Mínotauros, ale Théseus je označován jako král a jako takový je tedy brán coby historická postava.
Antická historiografie prostě zastávala trochu jiné pojetí pravdy, než jaké vyznává současná věda.
Zvlášť křiklavý je rozdíl v přístupu k pramenům. Antičtí historikové byli sami současně soudci, tj.neuvedli mnohdy všechny původní prameny s tím, že by řekli, kterému dávají přednost, ale pravdu na svou odpovědnost sami vybrali a napsali už pouze "jednu". Lze říct, že v jejich knihách zcela chyběly vysvětlivky a poznámky pod čarou. Byl zde ovšem ještě jeden zásadní rozdíl, který uvedené skutečnosti staví do poněkud jiného světla: Ve starověku se totiž historické publikace psaly spíše pro laiky, dnes vlastně pro jiné historiky – tedy "spoluodborníky".
Antická historie původně spíše reprodukovala původní prameny, aniž zdůrazňovala pochybnosti. Tak třeba sám otec dějepisu Hérodotos napsal: "Mým úkolem je reprodukovat to, co mi bylo sděleno,ale ne všemu věřit."
Kritický návyk, kdy bylo potřeba se na něco odvolávat a přesně citovat, vyšel potom ve středověku spíše ze studia Písma svatého než z přístupu k historii. Na ní byl aplikován až jaksi dodatečně.

(Zdroj: Veyne: Věřili Řekové svým mýtům? Oikoymenh, Praha, 1999)








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.