Student World

Wittgensteinova pozdní filozofie je vypracovanou stavbou různě propojených témat. Její základní záměr je však jasný a klíčové pojmy, pomocí nichž je vyjádřena – použití, pravidla, jazykové hry a tak dále – vystupují ve všech pozdních spisech (včetně textů o základech matematiky) tak zřetelně, že není nijak těžké je identifikovat a zhruba pochopit, k čemu jsou určeny. Krátce nyní zhodnotím Wittgensteinovu práci v jeho pozdní filozofii a její hlavní pojmy. Za povšimnutí by stála řada bodů, ale omezím se na to, že proberu jen několik poznámek k tomu hlavnímu.

***následující text je úryvkem z knihy: Anthony C. Grayling: Wittgenstein – Průvodce pro každého

Jedna z věcí, jež kritického čtenáře při četbě pozdních spisů zarazí, je to, že hlavní pojmy, které se v nich vyskytují, jsou buď vágní, nebo metaforické, nebo obojí. Myšlenka her je metafora; o „použití“ a „životních formách“ se nemluví konkrétně. To je samozřejmě záměr. Wittgensteinovou metodou bylo vyhnout se systematickému teoretizování a místo něj zdůraznit rozmanitost jazyka. Jeho motivem přitom bylo minout úskalí, jež ukazoval Traktát nebo budování monolitických teorií jazyka a myšlení, jimž by se mu podařilo svá témata zcela překroutit nebo přinejlepším nepřiměřeně zjednodušit. Přesto bude čtenář pozdní filozofie Wittgensteina asi podezírat, že ve své úzkostlivé snaze vyhnout se monolitickému přístupu upadl do opačného extrému – na místě jedné fixní struktury, odkryté v rané filozofii, stojí tak různorodá slátanina praktik, že podle Wittgensteina není možné podat systematický výklad toho, v čem spočívá význam a rozumění (systematický výklad toho, čím nejsou, totiž žádným soukromým mentálním stavem či procesem, podle něj ovšem možný je). S Wittgensteinem lze souhlasit v tom, že by bylo chybou hledat nějakou takovou teorii, jakou nabízel Traktát. Z toho však nevyplývá, že jazyk nelze vyložit systematicky, neboť je věrohodné předpokládat, že to, čím se zabýváme, je propojený soubor praktik, který vykazuje nějaké vzorce – ať už jde o jízdu na kole nebo o mluvení jazykem, o něž nám jde – takže by mělo být možné formulovat teoretické znázornění (podat výklad, nabídnout popis, či dokonce vysvětlení) toho, co tato skupina činností zahrnuje. Nic z toho, co Wittgenstein říká, nás nepřesvědčí, že je takový plán k ničemu nebo nemožný. Naopak, sám Wittgenstein právě toto provádí, když mluví o pravidlech, jazykových hrách a ostatním, a to navzdory jeho oficiálnímu zapírání ohledně podávání pozitivní teorie. Jeho výklad je však nadmíru obecný, a v podstatných ohledech tudíž příliš vágní. Máme pocit, že bychom v pochopení probíraných záležitostí pokročili dál, kdyby dal Wittgenstein svým poznatkům přesnější obsah a osmělil se říci, jak by se podle něj uplatnily v praxi.
Na Wittgensteinově pozdní filozofii by bylo možno kritizovat mimo jiné tu důležitou věc, že obecný odkaz na pojmy jako „použití“ a „řízení se pravidlem“, zvláště když se podle Wittgensteina význam obou termínů velmi mění v závislosti na kontextu, nám toho neřekne dost, abychom se s ním mohli spokojit. Zřetelnější se tato výhrada stane, když si jako příklad vezmeme úvahu, kolik se toho naučíme z doporučení, abychom se na význam dívali jako na použití.
Především je nutno poznamenat, že už pojem „použití“ je mnohotvárný. Lze mluvit o tom, že se něco používá, o tom, co se používá, o tom, kdy je vhodné to použít, a dokonce o tom, k čemu se to používá. (Jako když se říká: „Sádlo se používá k pečení.“) Pokud jde o první dva body, například o kladivu lze říci, že se používá tak, že se uchopí za rukojeť, jeho plochou stranou se zamíří na cíl, na druhou stranu, že se používá k zatloukání hřebíků, rovnání povrchů, upozorňování na schůzích a tak dále. Taková vysvětlení nám o kladivech něco řeknou, i když jednoznačně neurčí, že to, o čem je řeč, jsou kladiva – i jiné věci chytáme za rukojeti (golfové hole, kufry) nebo je lze použít k zatloukání hřebíků (podpatek boty, kámen). Jak naznačuje Wittgenstein, je dostatečně jasné, že o použitích slov lze mluvit obdobným způsobem. Lze vysvětlit, jak se nějaké slovo používá, kdy je jeho použití vhodné, k jaké práci se používá. V jakém smyslu však budou taková vysvětlení vysvětleními významu? Říkám vám třeba, jak bylo nějaké slovo použito: když řeknu, že bylo použito k napadení, uklidnění, inspiraci, pořád neřeknu nic o jeho významu.
Tyto poznámky naznačují, že spojení mezi významem a použitím není ani tak úzké, ani tak očividné, jak by se mohlo někdy zdát z Wittgensteinových poznámek. Bezpochyby by bylo chybou přistoupit na silnou doktrínu, že význam a použití jsou totéž. To vidíme ze skutečnosti, že lze znát význam slova v naprosto standardním smyslu této fráze, aniž bychom znali jeho použití, a že lze znát jeho použití, aniž bychom znali jeho význam. Můžeme například vědět, že latinské slovo „jejunus“ znamená „hladový“, aniž bychom věděli, jak to slovo použít ve větě, a naopak, můžeme vědět, jak použít výrazy „amen“ a „QED“, aniž bychom znali jejich význam. Řada slov má navíc použití, aniž by měla význam – osobní jména, předložky, spojky a podobně. Použitím tedy celá věc s významem nekončí. Použití může patřit k věci, ale nevyčerpává všechno, v čem spočívá význam. Navíc říci, že použití patří k věci, nám samo moc nepomůže – je to nanejvýš začátek. Sám pojem použití nám totiž neříká, co to víme nebo umíme takového, že nám to umožňuje používat výrazy. Musíme jít dál (nebo hlouběji).
Odkazem na použití jako na klíčový pojem pozdní filozofie chce Wittgenstein upozornit na to, k čemu se slova používají, protože vyložit to znamená podle Wittgensteina (jaksi ne zrovna jasně) podat výklad významu vůbec. Tuto klíčovou myšlenku oceníme třeba tehdy, když si uvědomíme, že v době, kdy měl Wittgenstein na filozofii nejpřímější vliv, probírala se tato koncepce důkladně v diskusi o tom, čemu se říkalo aspekt „řečových aktů“ v používání jazyka. Podívejte se třeba, co se vykonalo, při použití těchto výrazů: „Stop!“, „Kde to je?“, „Je to na stole.“ První je příkaz, druhé otázka a třetí konstatování – přikazování, ptaní a konstatování jsou činy, jež provádíme při používání jazyka: tedy „řečové akty“. Je jich mnohem víc: příkladem může být slibování, oceňování, kritizování, chválení nebo vtipkování. Jde o to, že ukážeme-li, jak se nějaký výraz používá při provádění řečového aktu, řekne nám to něco o významu tohoto výrazu. V jedné velice diskutované teorii mravního diskursu se například upozorňuje, že slovo „dobrý“ funguje v řečových aktech chvály a oceňování, takže můžeme říci, že když vysvětlíme, jak se to slovo používá k chválení nebo pozitivnímu hodnocení něčeho, vysvětlíme význam slova „dobrý“. Podobně se navrhovalo, že význam slova „pravdivý“ pochopíme, když si povšimneme, že se používá k potvrzování, podpoře, připouštění nebo souhlasu s něčím, co se konstatuje. Může se zdát, že tyto návrhy nabízejí větší exaktnost, a tudíž také mohou poskytnout větší věrohodnost Wittgensteinovu vlastnímu vágnímu stanovisku, opět však neprokázaly, že vyhovují. Ukázat, proč tomu tak je, nám pomůže vysvětlit naši nespokojenost s neupřesněnými odkazy k pojmu použití.
Vezměme si tvrzení, že slovo „dobrý“ se používá k provádění řečových aktů chvály. Řekne-li někdo: „Toto je dobré pero,“ pak to pero zjevně chválí. Když se však někdo zeptá: „Je to dobré pero?“, je právě tak jasné, že zde k chvále nedochází, i když se tu slovo „dobrý“ vyskytuje v doslovném smyslu. Obhájce teorie řečových aktů by mohl odpovědět, že slovo „dobrý“ se nepoužívá výhradně k chvále, ale že jeho přítomnost ve výpovědi normálně ukazuje, že řečový akt chvály je „ve hře“, takže „Je to dobré pero?“ lze konstruovat tak, že má sílu otázky „Doporučuješ to pero?“ Ani to však nestačí, neboť ve větách jako „Zajímalo by mě, jestli je to dobré pero“, „Nevím, jestli je to dobré pero“, „Doufám, že je to dobré pero“ nejde o chválu, což potvrzuje i to, že neříkáme „Jsem zvědav, jestli to pero doporučuji“, „Doufám, že pero doporučuji“ a podobně.
Podle těchto úvah by asi bylo chybou předpokládat, že si stačí jen připomínat hlavní použití slov jako „dobrý“ a „pravdivý“, abychom rozhodli své případné otázky ohledně významu těchto termínů. A je dobře známo, že otázky po dobru a pravdě, tedy vzorové velké filozofické otázky, nelze vyřešit tím, že prostě zaznamenáme, jak se slova „dobrý“ a „pravdivý“ doopravdy používají v obecné mluvě – tedy v jazykových hrách, v nichž se normálně vyskytují. Z Wittgensteinova stanoviska by se zdálo, že když si tato použití „připomeneme“, filozofické záhady ohledně dobra a pravdy se ztratí. Tak to ovšem vůbec není.
Tyto poznámky naznačují jeden důvod, proč může vágnost Wittgensteinových klíčových pojmů vést k nespokojenosti s jeho pozdní filozofií. Dalším důvodem je to, že tento rys Wittgensteinova myšlení k dobře známým a někdy velmi problematickým filozofickým potížím spíše vede, než že by je řešil. Pozdní filozofie jakoby nám někdy nabízela obraz jazyka – přesněji slátaninu heterogenních praktik, k nimž patří jazyk – jako čehosi autonomního, jakoby jazyk volně plaval, nezávisle na nějaké objektivní skutečnosti či světě, úplně jinak než v Traktátu, který nabízel obraz říše nezávislých faktů na jedné straně, proti němuž stojí na druhé straně jazyk (myšlení), přičemž ta první říše tu druhou omezuje a určuje a pravda a nepravda spočívá v korespondenci mezi oběma těmito strukturami nebo jejím nedostatku. V pozdní Wittgensteinově filozofii jakoby se někdy říkalo, že svět je závislý na „životní formě“, k níž patří jazyk – přinejmenším nepřichází v úvahu možnost, že by o správnosti použití jazyka rozhodovalo něco na jazyce nezávislého – v jazyce nejsme na správné nebo nesprávné cestě podle toho, zda správně popisujeme objektivní fakty, nebo ne, nýbrž spíše podle toho, zda se držíme pravidel, na nichž se shoduje a jež dodržuje naše jazykové společenství. Ani společenství jako celek nemůže postupovat správně nebo nesprávně – zkrátka jen postupuje. Na použití se kladou jenom vnitřní omezení, daná shodou a zvykem. Kdyby v použití docházelo jen k systematickým změnám vždy v celém společenství, nezaznamenali bychom žádnou změnu, protože by nebylo možno žádnou zaznamenat. Společenství může ve vzájemné shodě obměňovat své uplatňování pravidel, ať už cíleně nebo arbitrárně, a nikdo se to nedozví a ani na tom nesejde. I tyto poznámky by samy postrádaly smysl, neboť počítají s nějakým postavením, z něhož lze srovnávat, leč takové hledisko je nemožné, poněvadž by muselo stát vně životní formy.
Probíráme-li se Wittgensteinovými texty, není moc jasné, co si s tím počít….

***tento text je úryvkem z knihy: Anthony C. Grayling: Wittgenstein – Průvodce pro každého
překlad Petr Glombíček
anotace vydavatele:
O Ludwigu Wittgensteinovi se mluvívá jako o jednom z největších filozofů 20. století, jeho texty však současně bývají charakterizovány jako složité a temné. Tato kniha nabízí úvod do Wittgensteinova myšlení přístupný i lidem bez filozofického vzdělání. Knihu profesora Londýnské univerzity Anthony Graylinga lze brát jako výraz stanoviska dnešních analytických filozofů k velkému mysliteli, který bývá běžně pokládán za jednu ze zakladatelských postav analytického přístupu ve filozofii.
podrobnosti o knize
http://www.dokoran.cz/index.php?Wittgenstein&p=book.php&id=281

autor