Student World

Služby poskytované pasažérům na palubách letadel byly po dlouhou dobu téměř neměnné. Doslova revoluci však přinesly bezdrátové komunikace, díky kterým mohou zájemci na svých sedadlech trávit čas i výrazně efektivnějším způsobem než sledováním filmů či poslechem hudby.

Tento článek vyšel v Computerworldu 37/2005.

Použití mobilních telefonů je ve většině letadel v současnosti zakázané, a to pod značně citelnou pokutou včetně možnosti vyloučení z letecké přepravy (poznámka Pavel Houser: To zní jak z Monty Pythons :-)). Dosud mohli zájemci využít telefonickou službu poskytovanou za úplatu komunikačním systémem letadla (bez možnosti hovory přijímat) anebo odevzdat svou SIM kartu palubnímu personálu, který ji vložil do příslušného centrálních přijímače, a umožnil tak volání přes drátové rozvody přímo z jejich sedadel. Ale toto řešení nebylo pro uživatele zcela komfortní.
Výraznou změnu by mohla do této oblasti přinést možnost využít v letadle celulární infrastrukturu, která by provoz letadla nerušila. Tento krok je však podmíněn povolením, které musejí udělit příslušné regulační orgány. A ty tak zatím neučinily, i když podle některých ukazatelů se zdá, že povolení v blízké době vydají evropské orgány, které jsou k tomuto typu nabídky oproti americké FCC přece jen shovívavější.
Řada leteckých společností se na možnost mobilních hovorů v letadlech už intenzivně připravuje a první dvě evropské aerolinky už dokonce oznámily, že službu koncem příštího roku pro lety nad západní Evropou spustí. Jedná se o firmy BMI (dříve známá spíše pod jménem British Midland Airlines) a TAP-Air Portugal. Obě hodlají implementovat řešení od společnosti OnAir, což je společný podnik firem Airbus a SITA. K dispozici budou uživatelům jak mobilní hovory, tak i možnost posílat SMS zprávy.
Pro tyto účely už v polovině letošního roku firma Ericsson představila speciální základnovou stanici GSM RBS 2708, která vychází z existující řady RBS 2000, avšak je upravena pro potřeby letadel. Například byla zmenšena její velikost a hmotnost, dále byla vybavena speciálním šasi, které zabrání interferencím s palubními systémy letadla nebo s telekomunikačními věžemi na zemi. Díky této stanici může současně na jedné palubě telefonovat asi 60 uživatelů – jejich hovory budou předány pozemní stanici prostřednictvím satelitního uplinku. Jednotka využívá frekvenční pásmo 1 800 GHz a podporuje mimo jiné datové přenosy pomocí GPRS či EDGE (výhledově se počítá i se sítěmi UMTS). Zajímavé je i to, že posádka bude moci stanici vypínat, pokud si bude myslet, že by telefonující cestující mohli rušit ty ostatní (například v noci).
Podobné řešení představilo i sdružení AeroMobile, zahrnující společnosti Arinc a Telenor. To jako uplink hodlá využít stacionární satelitní síť Inmarsat, která je dnes často využívána i pro provozní komunikaci v letadle. Poprvé by se měla objevit koncem tohoto roku na palubách Boeingů B777-20LR.

Wi-Fi v letadlech

Zatímco mobilní hovory na palubách letadel jsou teprve v začátcích, datové připojení různých notebooků, PDA či chytrých telefonů přes sítě typu Wi-Fi se pro dálkové lety pomalu stává standardem. Dominantní postavení na tomto poli zaujímá služba Connexion by Boeing, kterou nabízí známý výrobce letadel spolu se svými partnery. Těmi jsou například společnosti Lufthansa, SAS, Japan Airlines či Singapure Airlines.
Boeing ke zprostředkování internetového spojení využívá dvoucestné satelitní spojení, s jehož pomocí komunikuje se stanicemi umístěnými na zemi. Pro jedno letadlo je k dispozici maximální propustnost 20 Mb/s (obvykle jde o 5 Mb/s). Pokud se však v letadle k síti připojí větší počet pasažérů, může efektivní rychlost klesnout i pod 200 Kb/s.
I když některé společnosti už ohlásily, že pro své pasažéry nabízejí i video na přání či jiné služby náročné na přenosovou rychlost, zkušenosti prvních pasažérů poukazují na to, že se zájemci musejí zatím spokojit spíše jen s webem, e-maily či VPN spojením. Jako relativně použitelná byla hodnocena také služba paketového přenosu hlasu (VoIP), a to i přesto, že satelitní uplink vnášel do hovoru delší prodlevy. Connexion by Boeing si v současnosti účtuje pro mezinárodní spojení asi 30 dolarů za jeden let či 10 dolarů za hodinové spojení.

Další alternativy

Konkurenční OnAir zatím takovou škálu služeb nenabízí – v podstatě jde jen možnost posílat krátké textové zprávy pomocí zabudovaného systému v sedadle (odesilatel na ně může obdržet i odpověď) a o přístup do e-mailové schránky (výměna informací obvykle není prováděna on-line, ale ve zvolených intervalech) .
Do budoucna, pravděpodobně v roce 2007, se u OnAiru počítá s plnohodnotným přístupem k internetu, a to pomocí uplinku SwiftBoradband od Inmarsatu. Pro jedno letadlo však bude dostupná kapacita jen 864 Kb/s, o kterou se bude moci dělit až 80 pasažérů. Sám Inmarstat si ale od své nové generace stacionárních satelitů slibuje, že letecké společnosti využijí jeho technologii především pro lety nad oceány. V současnosti vypustil zařízení, které pokrývá Evropu, Afriku a Asii, přičemž v blízké době by se měl na oběžnou dráhu dostat i satelit pro Ameriku. Testuje i provoz satelitních telefonů přímo na palubách letadel.
Jiné řešení nabízí skupina firem okolo společnosti Verizon Airfone, jež zase hodlají nabídnout řešení založené na terestrické bázi. Access point letadla se totiž při letu průběžně připojuje bezprostředně k pozemním stanicím. Tato technika však vyžaduje schválení od regulačních úřadů, nicméně šéf firmy Verizon Airfone věří, že provoz bude moci být zahájen už v březnu 2007.

O mobilní internet v letadlech je zájem

Podle studie, kterou v září tohoto roku uveřejnila firma SITA, chce na konci roku 2007 nabídnout svým pasažérům nějakou formu vnitropalubní komunikace téměř polovina leteckých společností. Největší zájem je přitom o přístup k internetu, k e-mailu a SMS. Mobilní telefonii hodlá v roce 2007 poskytovat asi třetina firem, což je zajímavé vzhledem k tomu, že tento provoz zatím nebyl schválen.
Studie poukazuje i na to, že letecký průmysl patří mezi ty segmenty, které nejvíce využívají internet. Například 70 % všech světových aerolinek prodává letenky přes internet, přičemž elektronicky je vystaveno asi 30 procent z nich (v USA 63 %, v Evropě 24 % a v Asii 10 %). Dvě třetiny společností dnes také využívá tzv. informační kiosky, které by měly v roce 2007 sloužit i k odbavování cestujících.
Stejný podíl firem hodlá do roku 2007 nahradit magnetické proužky u letenek čárovými kódy – čtečky pak budou moci využívat i majitelé PDA či mobilních telefonů, kterým přijde elektronická letenka jen formou obrázku (zcela tak bude eliminována potřeba vytisknutého dokumentu).

Tento článek vyšel v Computerworldu 37/2005.

autor Pavel Louda