Student World

Epos Béowulf svoji popularitou v Česku zřejmě poněkud zaostává za náměty z Eddy. Přesto však za pozornost určitě stojí.

O tom, že vůbec existuje nějaký Béowulf, vědí u nás asi hlavně zájemci o Tolkiena. V jeho životopisech se totiž lze setkat s informací, že se podrobně zabýval právě tímto eposem (a anglosaskou dobou a její literaturou obecně). No a lidé pohybující se v IT se zase s Béowulfem mohli setkat díky tomu, že toto jméno nese jedna technologie pro tvorbu linuxových clusterů.

Leč k vlastnímu eposu. Charakter textu v jistém ohledu připomíná píseň o Nibelunzích i eddické motivy. Příběh je totiž vyprávěn křesťanem, ale současně vypovídá o pohanské době – navíc ovšem v době, kdy mnoho z odcházejícího období bylo stále živé a autorovi nejspíš i sympatické. V Británii (a v Irsku či na Islandu) nebylo křesťanství prosazeno výlučně silovými prostředky, často bylo chápáno jako kontinuální vyústění minulosti, reinterpretace starých hodnot. Tomu podle Jana Čermáka dodnes odpovídá i anglická náboženská terminologie. Bless-žehnat má společný původ s blood a souvisí s pokropením obětní krví, Easter-velikonoce bylo zřejmě původně jméno pohanské bohyně rozbřesku apod.
Z toho všeho pak u literatury tohoto druhu povstává nutnost jakési "politické korektnosti".
Snorri Strurlusson vypráví svoji genealogii severských bohů jako de facto halucinační záznam ("okouzlení/poblouznění" krále Gylfa), bohy navíc odvozuje od antických hrdinů z doby trojské války. Autoři Beowulfa i Nibelungů volí obdobný způsob: pohanskou minulost jakoby kastrují, tedy zbavují ji těch motivů, které by na křesťanské okolí působily obzvlášť nepřijatelně. Z textů tak mizí lidské oběti, rituály k poctě pohanských bohů se mění spíše na jakési sakralizované svátky, respektive "občanské obřady" (pohřeb, svatba, korunovace…), do pozadí je zatlačena sexualita. K tomu se přidávají i přimíšené křesťanské nebo alespoň monoteistické motivy – zmiňován je "stvořitel světa", "pán na nebesích" apod. Občas dojde i na jakýsi biblický odkaz (obr Grendel v Béowulfovi je vztahován k potomkům Kainovým), zde jsou však autoři velmi obezřetní, aby na druhou stranu umožnili přístup ke své tvorbě i pohanům. V otázce spásy či zatracení hrdinů jsou vůbec velmi opatrní, na jednu stranu šlo samozřejmě o pohany, na druhou stranu však o předky rodů, od nichž často odvozovaly svůj původ a legitimitu i právě vládnoucí dynastie. (S otázkou spásy ctnostných pohanů či různých antických filosofů se křesťanská církev ostatně byla nucena vyrovnávat po celou dobu své existence.)
Výsledek této "kastrace" ale působí přitom velmi zdařile. Příběh se jakoby odpoutává od určitých konkrétních zvyklostí a získává obecnější, bezčasý ráz – a může být dobře čten i lidmi, kteří nejsou křesťany ani pohany. Do popředí také vystupuje také literární/estetická hodnota díla.
Jakýmsi základním duchem Béowulfa je jednak motiv statečnosti a věrnosti pánu (Což dobře ladí s nastupujícím feudalismem a umožní pohanské hrdinské epice vyústit v rytířskou literaturu. V jedné řadě s Beowulfem zde stojí třeba Bitva u Maldonu, opět jedno z témat, jímž se zabýval i J. R. R. Tolkien.), na druhé straně pak jakási vše prostupující deprese a osamělost člověka ve světě. Štěstí může člověk nalézt snad jen v hodovní síni, kde plane oheň přinášející teplo a světlo, všude kolem však panuje temnota. Bloudit v ní je údělem psanců, jimiž jsme ale v jistém ohledu všichni. Temnota přitom není jen místem nebezpečí (nestvůry) a nepohody (chlad, bažiny), ale ještě spíše stavem nepřítomnosti, neukotvenosti lidského života, zoufalství a prázdnoty v duši. To se týká nejenom Beowulfa, ale i dalších staroanglických elegií. Pohanská božstva byla proti tomuto pocitu zřejmě bezmocná a právě zde se snad nalézá jedna z příčin úspěchu christianizace.
Možné je ale i to, že zde jde tak trochu o manipulaci neznámého autora Beowulfa (gramotnost byla v období raného středověku omezena převážně na kleriky), který chce tímto způsobem pohanskou minulost přece jen očernit a ukázat přednosti křesťanské doby.

Béowulf je eposem aliteračním. V této souvislosti doplnil Jan Čermák text poznámkami o tom, jak se liší aliterace staroanglická od té severské. Jde například o menší využití těch typů kenningů (opisů – namísto krve se použije označení voda meče apod.), které jsou důsledkem ritualizovaného myšlení, eventuálně zakázaných slov. Překladatel taktéž popisuje formu staroanglického aliteračního verše – na rozdíl od Islandu (Snorriho Jazyk básnický) zde sice schází nějaký dobový pramen, který by se pokoušel formalizovat příslušná pravidla, ale lze je sledovat alespoň ex post.
Aliterace v Bewulfovi na rozdíl od jiných pravidel povoluje, aby aliterovala i poslední slabika ze čtyř (radost ze země / neměl zapotřebí).

Osobní poznámky:
– Člověk je zvyklý číst verše hrdinských eposů spíše vložené do prózy (důsledek na jedné straně všemožných výtahů, výborů a převyprávění, na straně druhé pak odpovídá třeba i struktuře textů výše zmíněného Tolkiena). Číst veršovaný epos jako celek je pak přece jen trochu únavné. V případě Béowulfa je však velmi příjemné, že de facto každá stránka obsahuje překladatelovy poznámky, pročež lze mezi aliterací a prózou velmi snadno přepínat.
– Anglosaský svět přes řadu podobností není totožný s eddickým. Je docela zajímavé sledovat drobné rozdíly (můžeme si třeba myslet, že Sasové uctívali Thora a Odina, ale možná se přitom dopouštíme mechanického a chybného přenesení atd.).
– V Béowulfovi zní jeden z opisů používaných pro panovníky "dárce prstenů". Možná opět jeden ze zdrojů inspirace pro Tolkiena?
– Uvedené vydání Béowulfa je každopádně velmi příjemně působící knihou, kterou rozhodně doporučuji…

Béowulf, přeložil, poznámky a doprovodné texty napsal Jan Čermák, Torst, Praha, 2003

autor Pavel Houser