Student World

Období Sullovy diktatury, triumvirátů, občanských válek a přerodu římské republiky v císařství je poměrně známé a v odborné i populární literatuře dobře zmapované. Holland téma pojímá poněkud netradičně.

V první řadě je Holland především vypravěč. Když člověk náhodně otevře knihu Rubikon a přečte několik stránek (co si kdo z vystupujících postav myslel apod.), má pocit, že čte spíše historickou beletrii. Čtivosti je podřízeno vše – autor nepředpokládá hypotézy, neříká, kdy se jedná o vyprávění dobře podložené prameny a kdy spíše o jeho vlastní licenci. Nezabývá se úvahami "co by kdyby", nestaví vedle sebe různé názory a interpretace na historické události. Prostě vypráví a přitom ovšem dokáže čtenáři sdělit více podrobností než konkurenční literatura tohoto typu – třebaže zůstává otázka, nakolik mu v jednotlivostech můžeme věřit.
Na rozdíl od beletrie může alespoň minimálně poučeného čtenáři takováhle kniha stěží přinést v pravém slova smyslu překvapení – dopředu už víte, jak dopadne souboj Sully s Mariem nebo Caesara s Pompeiem. Nicméně v rámci vyprávění se člověk dozvídá celou řadu zajímavostí jaksi mimochodem.
Osobně mě zaujaly např. následující momenty:
– člověk má tendenci vnímat Řím v jedné řadě s Řeckem jako "antický svět". Snad takový pohled funguje pro císařství či pozdní republiku, které můžeme chápat jako jednu z helénistických říší, pro starší období zde však existuje problém. Římská civilizace byla značně archaická, snad zde přetrvával etruský vliv spojený s ohromnou pověrčivostí a strachem z božských sil. Pragmaticky vedená válka a mocenská hra byla doprovázena posedlostí (ne)příznivými znameními, po bitvě u Kan nahlédli Římané do Sibiliných knih a přinesli na Fóru lidské oběti. Mimochodem – o Sibiliných knihách se však v Rubikonu bohužel mnoho nedozvíme (kde se vzaly, jaké opisy se z nich dochovaly do dneška – poté, co je nechal spálit Aethius v době triumfu křesťanství).
– zajímavé na republikánském Římu jsou ohromné kontrasty mezi protichůdně působícími idejemi. Na jedné straně ideál zemědělského ministátu, na straně druhé Řím jako vznikající vojenské i obchodní impérium. Strohost, přísnost, askeze na straně jedné, na straně druhé nastupující dekadence projevující se třeba v lukulských hodech (dle vojevůdce z této doby). Urození Římané podlehlí lásce k rybám chovaným v umělých rybníčcích, senát jako strážce morálky zakazující podávat na hostinách nadívané plchy (:-)), obrovský problém prosadit oproti moralistům v Římě stavbu divadla v řeckém stylu, známý řečník a Ciceronův odpůrce žádající o odložení procesu, protože musí jít své oblíbené cedry zalévat palmovým vínem. K tomu ještě lze připočíst strohou morálku v oblasti sexuality a důraz na rodinné hodnoty, naštěstí však vyvažované značně liberálnější praxí. Na scéně jsou dekadenti stále se udržující v dokonalé fyzické kondici, zhýralci a zvrhlíci, kteří však se svými legionáři prošli řadou bitev a dalekých tažení…
– skutečnou lahůdkou pak byly Lukulovy hostiny určené nikoliv pro široké publikum, ale pouze pro něho samého. "Cožpak nevíš, že u Lukula dnes obědvá Lukulus?" tázal se vojevůdce jednou svého sluhy, když s emu pokusil předložit prosté jídlo. Antonius zase ještě v době občanské války mezi Caesarem a Pompeiem na shromážděních římského lidu s oblibou zvracel. Převlečen za boha vína Dionýsa se také rád projížděl ve voze taženém dvěma lvy (Holland nepíše, zda někde v cirku nebo rovnou na římských ulicích, a nezmiňuje ani, jak se lvi v roli tažných zvířat osvědčili).
Řím z Hollandových popisů vychází jako město protikladů. Bohaté a přesto majetkem de facto pohrdající, kde měřítkem úspěchu nebylo nic získaného prací či obchodem (touhle vrstvou bylo oficiálně pohrdáno obzvlášť). Město posedlé vojenskými a politickými úspěchy, čestnými i mocenskými úřady, tituly a slávou, rozpolcené mezi senátní aristokracii a populismus úřadu tribuna. I přes tuto obsesi mocí však politické zřízení velice dlouho bránilo jednotlivci příliš vyniknout. Přes veškeré vnitřní rozpory dokázal Řím navenek působit téměř vždycky jednotně, bohatí i chudí měli zájem na pokračující expanzi. Na rozdíl od jiných říší se jednotlivé římské frakce nespojovaly s nepřátelskými státy. Způsob, kterým Řím jednal se svými odpůrci i bývalými spojenci, byl nemilosrdný. (Snad jen k Athénám chovali Římané určitý respekt i přes značnou ironii, kterou projevovali vůči "nepraktické filozofii"; za Sully bylo město sice pleněno, nikoliv však zničeno. V době republiky vznikaly na druhé straně i novou situaci reflektující utopické politicko-filozofické koncepce, podle kterých je úkolem/posláním Říma sjednocení civilizovaného světa a nastolení světového míru.)
Římská říše pozdní republiky vychází z tohoto líčení jako systém neustále balancující na hraně vlastní existence. Teprve na samém konci republiky toto neustále existující pnutí vyvrcholilo do té míry, že mocní jednotlivci vedli své legie proti Římu – obvykle se však vždy zaštiťovali rétorikou, že jejich cílem je obnovit republiku, sesadit tyrany a diktátory. Překročení jedné říčky Caesarovými legiemi je jedním případem v řadě takovýchto činů, kterému se však dostalo významu až symbolického.
Rubikon – to je prostě čtivě napsané vyprávění o 1. století př. n. l.

Tom Holland: Rubikon – triumf a tragédie římské republiky, Dokořán, Praha, 2005,
podrobnosti http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=135

autor Pavel Houser