Student World

Není tomu tak dávno, co se na tichomořském souostroví Mikronésie pohádal sedmnáctiletý chlapec Sima se svým otcem. Přebývali tehdy v domě jeho dědečka a jeho otec, přísný a náročný člověk, ho jednu brzy ráno vytáhl z postele a poslal ho shánět nůž na bambusové tyči na sklízení plodů chlebovníku. Sima strávil hodiny neúspěšným hledáním tyče s nožem po celé vesnici, a když se vrátil s prázdnýma rukama, otec se rozzuřil. Mával mačetou a vykřikoval, že rodina bude kvůli němu hladovět: „Zmiz odsud a najdi si nějaké jiné bydlení.“
Sima odešel z dědečkova domu a kráčel do své domovské vesnice. Cestou potkal svého čtrnáctiletého bratra a půjčil si od něj pero. Po dvou hodinách začal být bratr zvědavý, kam Sima šel, a vydal se ho hledat. Vrátil se do prázdného rodinného domu a nakoukl oknem dovnitř. Uprostřed temného pokoje visel bezvládně na oprátce Sima. Byl mrtvý. Jeho dopis na rozloučenou zněl:
„Můj život se nyní blíží ke konci. Dnešní den je pro mne dnem utrpení a také dnem smutku. Ale pro tatínka je to den oslavy. Dnes mě otec vyhnal. Děkuji ti, že jsi mne miloval tak málo. Sima.
Dejte sbohem mamince. Maminko, tvůj chlapec tě už nebude trápit a dělat ti starosti. S láskou tvůj Sima.“
Počátkem 60. let byly sebevraždy na mikronéských ostrovech téměř neznámé. Ale z příčin, jež nikdo nechápe, pak začaly rok co rok astronomicky narůstat, až bylo koncem 80. let v Mikronésii víc sebevražd na obyvatele než kdekoli jinde na světě. Míra sebevražd u mužů od 15 do 24 let je ve Spojených státech asi 22 na 100 000, v Mikronésii 160 na 100 000 – více než sedmkrát vyšší. Na takové úrovni je sebevražda téměř běžná věc, ke které mohou vést nejnepatrnější incidenty. Sima si vzal život, protože na něj otec křičel, a uprostřed mikronéské epidemie to nebylo nic neobvyklého. Teenageři na ostrovech páchali sebevraždy, protože viděli své dívky s jiným chlapcem nebo proto, že jim rodiče odmítli dát pár dolarů navíc na pivo. Jeden devatenáctiletý mladík se oběsil, protože mu rodiče nekoupili slavnostní talár na obřad k ukončení školy. Další, tentokrát sedmnáctiletý chlapec se oběsil, protože ho starší bratr napomenul, že dělá velký hluk. To, co je v západních kulturách zřídkavé, náhodné a hluboce patologické, se v Mikronésii stalo rituálem dospívání s vlastními rituály a symboly. Bezmála všechny sebevraždy na ostrovech jsou svým způsobem variace na Simův příběh. Obětí je skoro vždy mladý muž před dvacítkou a svobodný, jenž bydlí s rodiči. Událostí, která vede k činu, je vždy něco domácího – hádka s dívkou nebo nebo s rodiči. Ve třech čtvrtinách případů se pachatel nikdy předtím o sebevraždu nepokoušel a ani jí nevyhrožoval. Dopisy na rozloučenou zpravidla nevyjadřují depresi, ale spíš uraženou hrdost a sebelítost, jako by si stěžovaly na nespravedlivé zacházení. K činu dochází zpravidla v noci o víkendu, obvykle po popíjení s přáteli. Až na několik případů oběť vždy dodržuje stejný postup, jako by existoval nějaký nepsaný přísný protokol, jak při odchodu ze světa správně postupovat. Najde si vzdálené místo nebo prázdný dům, vezme si provaz a uváže na něm smyčku, ale nepověsí se jako u typického západního oběšení. Smyčku přiváže k nízké větvi, oknu nebo klice na dveřích a nakloní se dopředu, takže se smyčka vahou jeho těla pevně utáhne kolem krku a zastaví proudění krve do mozku. To způsobí bezvědomí a příčinou smrti je anoxie – nedostatek krve v mozku.
Antropolog Donald Rubinstein napsal, že v Mikronésii se tyto rituály staly pevnou součástí místní kultury. S růstem počtu sebevražd myšlenka sílila, takže infikovala stále mladší chlapce a proměnila tento čin natolik, že nemyslitelné se stalo myslitelným. Rubinstein tento mikronéský fenomén popsal v řadě vynikajících studií:

Představa sebevraždy je v představivosti některých mikronéských společenstvích široce rozšířená – motiv sebevraždy se objevuje v místních populárních písních, které se hrají v rádiu, na tričkách a v graffiti na školních zdech. Mnoho chlapců, již se o sebevraždu pokusili, uvádí, že se s touto myšlenkou poprvé setkali ve věku osmi až deseti let. Jejich sebevraždené pokusy mají ducha napodobování nebo experimentu. Například jeden jedenáctiletý hoch se doma oběsil, a když ho našli, byl už v bezvědomí a jazyk mu trčel z úst. Později vysvětloval, že si chtěl oběšení „vyzkoušet“. Sice věděl, že riskuje život, ale umřít prý nechtěl. Nedávno se objevily zprávy o tom, že v místě jménem Truk se o takovéto nápodoby pokusili i pětiletí a šestiletí chlapci a několik nedávných dokonaných sebevražd dospívajících v Mikronésii bylo zjevně důsledkem takovýchto experimentů. S tím, jak jsou sebevraždy častější, se samotná představa v očích mladých mužů stane čímsi běžně známým, ne-li fascinujícím, a její smrtelné nebezpečí se trivializuje. Zejména u mladších chlapců jako by akt sebevraždy získal jistý experimentální, ba přímo rekreační prvek.

…

Odborníci zabývající se studiem sebevražd dospěli k základnímu poznatku, že v určitém místě a za určitých okolností je dobrovolný odchod jednoho člověka ze světa nakažlivý neboli že sebevraždy vedou k sebevraždám. Průkopníkem v tomto výzkumu je sociolog z Kalifornské univerzity v San Diegu David Phillips. Uskutečnil řadu studií sebevražd, které jsou bez výjimky fascinující a plné na první pohled nepravděpodobných závěrů. Začal tím, že sestavil seznam všech článků o sebevraždách, které se objevily na prvních stranách nejvýznamnějších amerických novin od konce 40. do konce 60. let. Pak je porovnal se statistikami sebevražd z téhož období. Chtěl vědět, jestli mezi nimi existuje nějaký vztah. A vskutku se ukázalo, že existuje. Bezprostředně poté, co články o sebevraždách vyšly, v cílové oblasti daných novin skokově narostl počet sebevražd. Pokud se články objevily v celostátních novinách, narostl počet sebevražd v celé zemi (po smrti Marylin Monroe dočasně vzrostl počet sebevražd v USA o 12 procent). Poté Phillips svůj pokus zopakoval na dopravních nehodách. Články o sebevraždách z prvních stránek kalifornských novin Los Angeles Times a San Francisco Chronicle porovnal se statistikou smrtelných dopravních nehod ve státě Kalifornie a nalezl tentýž vztah. Den následující po sebevraždě s vysokou publicitou byl počet úmrtí při dopravních nehodách v průměru o 5,9 procent vyšší, než by se dalo očekávat. Za dva dny od sebevraždy vzrostla úmrtí o 4,1 procenta, za tři dny o 3,1 procenta a za čtyři dny o 8,1 procenta (po deseti dnech se počet smrtelných dopravních nehod vrátil k normálu). Phillips z toho učinil závěr, že jedním ze způsobů, jak lidé páchají sebevraždy, jsou záměrné autohavárie, a že tito lidé podléhají nakažlivému vlivu sebevražd s velkou publicitou úplně stejně jako lidé, kteří volí konvenčnější způsoby sebevražd.

Poznámky:
– Kniha se snaží ukázat, že řada společenských jevů má charakter epidemií. Nad určitou kritickou hranici se začnou šířit i "bez důvodu". Třeba v reklamě je klíčové, zda se právě podaří dosáhnout prahu, od kterého se systém začne chovat jako sněhová koule.
– Kniha je spíše sociologická, téma by se ovšem dalo uchopit prostředky jiných oborů. Představa epidemie má jasný vztah k teorii memů; představa kritické hladiny a náhlého přechodu má zase zjevně paralelu v teorii chaosu, fázových přechodech, motýlích křídlech…
– Možná paralela – "romantický syndrom" vycházející např. z knihy Utrpení mladého Werthera?

***tento text je úryvkem z knihy
Malcolm Gladwell
Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky
Překlad Martin Weiss, váz. s přebalem, 135×205 mm, 256 stran, 298 Kč, ISBN 80-7363-070-2.
Jak je možné, že se některé změny ve společnosti odehrávají neuvěřitelně rychle? Proč v nějakém městě náhle klesne kriminalita? Jak se z nějakého výrobku nebo knihy stane módní hit? Americký novinář Malcolm Gladwell se na takové změny dívá optikou epidemií. Některé změny se šíří společností jako virus, pokud k tomu najdou vhodné prostředí a nositele. V knize nabité pozoruhodnými výsledky psychologických a sociologických výzkumů autor vysvětluje, proč jsou některé nápady a myšlenky nakažlivé, a popisuje typy lidí, díky nimž se mohou rozšířit rychlostí sociální epidemie.

Podrobnosti
http://www.dokoran.cz/index.php?Bod_zlomu&p=book.php&id=234

autor