Sny a podsvětí: Obrazy jako potrava duše

Člověk |

Zkoumání snů je problematikou mimořádně komplikovanou. Schopnost snění je podle všeho vlastností pouze těch nejvyšších obratlovců (savců), u dalších organismů nebyla fáze REM zaznamenána. Kniha Sny a podsvětí je přitom pokračováním a ...




Zkoumání snů je problematikou mimořádně komplikovanou. Schopnost snění je podle všeho vlastností pouze těch nejvyšších obratlovců (savců), u dalších organismů nebyla fáze REM zaznamenána. Kniha Sny a podsvětí je přitom pokračováním a rozvinutím teorií, které o problematice snu spředli "otcové" psychoanalýzy Freud a Jung.

James Hillman vychází ve své knize Sny a podsvětí především z antických vzorů. Jeho publikace je v jednom úhlu pohledu čímsi na způsob přehledu antické mytologie a filosofie, bohatým gejzírem nápadů, odkazů a asociací. Všichni, kdo mají v oblibě terminologii i myšlenkový svět starého Řecka, budou tedy knihou potěšeni, dokonce i když nebudou sdílet autorovu koncepci snu.
Hillman tedy vedle sebe vrství psychologické asociace vztahující se k antickému myšlení. Zdrojem úvah mu kromě řecké mytologie jsou především Hérákleitos a jeho zlomky plné paradoxů a pohledu do "hlubiny", v menší míře také Platón.
Základem psychologie je samozřejmě psýché, lidská duše. Ve staré řečtině toto slovo znamenalo motýla, odkazuje však také k čemusi chladnému (ještě dnes se třeba mikroorganismy dobře snášející chlad označují jako psychrofilní). Chladná je řeka v podsvětí, život duše se zde zmrazí.
Jak už je patrné z názvu knihy, autor dává sny do přímé souvislosti s podsvětní hlubinou a smrtí, stínovou říší Hádovou. Nejde však jen o smrt fyzickou, příliš doslovné a fyzické chápání věcí je spíše neduhem než dokladem realističnosti. Ve snu a v posvětí není totiž přítomna fyzická látka, ale spíše jen psychické obrazy, stíny žijící svým vlastním životem.
Autor uvádí překážky, které v naší kultuře stojí v cestě skutečnému přijetí snu: jde např. o materialismus (jehož obdobou jsou i různé matriarchální kulty typu Gaiy, zbožštění fyzické přírody atd.), příliš hrdinský postoj k obrazům a stínům (ten v jisté podobě začal už ve starém Řecku v souvislosti s hrdiny typu Hérákla, kteří podsvětí navštívili a například odtud vyvedli na denní světlo trojhlavého psa Kerbera) či o křesťanství s jeho negací podsvětní perspektivy a vypjatým etickým dualismem (etické hledisko je z hlediska podsvětí zcela irelevantní).
Ale i freudovská psychoanalýza či jungovská psychologie nás při vší úctě, kterou věnují snu, podle Hillmana zavádějí poněkud mimo: Sny bychom totiž neměli vykládat ve vztahu k běžnému životu, nějak je rozkrývat a jejich motivy vystavovat dennímu světlu. Nejde vůbec o to, jaké osobní zážitky či frustrace byly snad původním zdrojem snu. A už vůbec nejde o to, že by nám sny měly poskytovat nějaké návody k jednání či dokonce poučení do světa dne.
Postoj "užitečné zkušenosti" je třeba odmítnout a sen vykládat z jeho vlastní perspektivy, samozřejmě plné paradoxů. K jednomu z největších patří fakt, že duše v přítomnosti stínů a smrti, v podsvětní hlubině Hádova sídla, vlastně nejvíce žije. V souvislosti s podsvětím a smrtí se tedy nejedná o nějakou depersonalizaci spojenou s rozpuštěním duše (Autor mj. také kritizuje snahu zbytečně se vciťovat do věcí – s postojem "jaké to je být plenou, dítětem atd." se ve snu daleko nedostaneme. Naše psýché sice není duší bdělého světa, ale stále zůstává koherentní, ve své individuálnosti a jedinečnosti od okolí oddělenou strukturou.).
Jde především o obrácení perspektivy: Sen zde není kvůli bdělému životu, ale kvůli sobě samému. Naše duše je duší především ve svém snění, osvobozeném od etických měřítek a fyzické reality bdělého života (Neboť etika je další z "bdělých" věd, které nemají v podsvětí místo). Ačkoliv to v knize není výslovně nikde uvedeno, ona obrácená perspektiva vzbuzuje spíše dojem, jako kdyby naopak denní život byl tím, co slouží účelům snu, jakousi až nepodstatnou epizodou, která odděluje jednotlivé výlety duše do podsvětí.
Recenze může působit poněkud zmateně a v doslovném chápání je koneckonců lehce zmatená i kniha sama o sobě. Ovšem použité metafory jsou minimálně velmi silné a působivé. A pokud přijmeme autorovu myšlenku, že naše duše se živí obrazy a pije energii se stíny, pak je třeba říct, že kniha Sny a podsvětí poskytuje pro psýché extrémně dobrou výživu. Osobně musím říct, že se jedná o jednu z nejpůsobivějších publikací, které jsem kdy přečetl.

(James Hillman: Sny a podsvětí, vydal Portál, http://www.portal.cz)








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.