Tradiční čínská architektura: Mosty

Člověk |

Stavba mostů v Číně byla spjata s mnoha pověrami. Nepřímo je dokládají například lidové bouře z konce 19. století, ke kterým došlo při stavbě železniční tratě ze Šanghaje do Hankou s četnými mosty. Místní prostí lidé se obávali, že budou muset dodávat chlapečky jako oběti pro zpevnění opěr těchto staveb.




Nejstarším a nejběžnějším typem mostu v Číně je prostý trámový čili nosníkový most, většinou bez zábradlí. Konstrukce ze dřeva nebo z kamene nepotřebovala při délce kratší než pět metrů podpory, u delších mostů bylo však třeba je stavět. Dřevěné mosty podpíraly kůly, stavba vycházela z tradičních trámových konstrukcí. Podpory u kamenných mostů tvořily ploché, poměrně tenké žulové desky, zasazené rovnoběžně se směrem toku, aby kladly vodě malý odpor a byly odolné proti nárazu lodí.
Stavělo se na suchu: vodní tok se z obou stran přehradil hrází a voda si našla cestu systémem jiných kanálů. Poté se zbylá voda na staveništi odčerpala. Také břehy se upravovaly. U kamenných mostů bylo nutné vystavět na březích dostatečně vysoké opěry z kamenné rovnaniny tak, aby mostovka byla vodorovná. Na opěry se vystupovalo po schodech. Schodištěm bylo třeba vybavit i šikmá ramena mostů se zalomeným nosníkem, pokud byla z kamene, protože kámen by se záhy vyhladil a nakloněná plocha by byla nebezpečně kluzká.
Reliéf z hanského chrámu dokazuje, že již tehdy se mosty se zalomeným nosníkem stavěly. Mosty na podobných historických vyobrazeních bychom omylem mohli považovat za obloukové. Ty však v Číně původně nebyly známy, teprve koncem období vlády Hanů je Číňané přejali ze západu – podle písemných pramenů bývali staviteli mostů cizí buddhističtí mniši. V Indii v té době obloukové mosty neznali, a tak se usuzuje, že Číňané je převzali nejspíše z Parthie. Římský vzor je nepravděpodobný, protože konstrukce římských a čínských oblouků se výrazně liší: římský je masivní, zatímco čínský mostní oblouk je ze svislých tenkých kamenných desek (stěn) s vnitřním prostorem vyplněným drtí. Spojovací materiál se nepoužíval, ale u mostů velkých rozměrů byly kamenné kvádry jištěny kovovými sponami. Vršek konstrukce se přikryl kamennými pláty.
Obloukovými mosty proslula oblast Jiangnan, s hustým osídlením a vysokým podílem vodních ploch, není proto divu, že zde stavba mostů dosáhla mistrovské úrovně. Mají většinou jen jeden, poměrně vysoký oblouk, který nebránil v plavbě džunkám naloženým zbožím. Mostovka sleduje tvar oblouku, a proto musela být aspoň částečně upravená jako schodiště. Tyto obloukové mosty někdy zdobí kamenická úprava zábradlí i plastické prvky na povrchu, především však vynikají elegantní siluetou, takže pronikly i do zahradní architektury a jsou vnímány jako typicky čínské . Číňané záhy uplatnili také segmentový oblouk, jehož nejstarším dokladem je proslulý most Anji qiao z počátku 7. století. Na svou dobu je technicky zcela mimořádný. Jedná se o obloukový most s nízkou tlačenou konstrukcí, v jehož stěně jsou čtyři otvory ve tvaru oblouku. Ty stavbu odlehčují a zároveň umožňují průliv vody při záplavách. Most má délku 50,8 metru, šířku 9,6 metru a výšku 7,23 metru. Mostovka je rovná, vyhovující silniční dopravě, která na pláních severní Číny, kde je poměrně sucho, převládala. Některé severní mosty jsou poměrně dlouhé a mají značný počet oblouků, například proslulý most Marka Pola (Lugou qiao), který je nadto zdobený po celé dálce zábradlí sochami lvíčků. Jiné severočínské mosty mívají vytesané dračí hlavy na prsní stěně a na zábradlích reliéfy, například výše zmíněný Anji qiao.
Domovem jiného typu mostní konstrukce jsou hornaté oblasti dnešních provincií Qinghai a Gansu, odkud se rozšířila do západní Číny obývané Hany. Strmé svahy nad horskými bystřinami se spojovaly konzolovými mosty (čínsky shenbi qiao), případně vzpěradlovými mosty z konzolových nosníků se vzpěrami. Nosníky tohoto mostního typu byly na jednom konci spojené s kamennou opěrou, často také vetknuté do otvorů opěr, a na druhém volné. Přes ně se položil nosník střední části mostu. Na pohled připomíná tato konstrukce přečnělkovou klenbu, používanou kdysi Etrusky. Dodnes funkční konzolové mosty v provincii Sichuan překlenou i vzdálenost 150 metrů.
V hornaté oblasti tibetsko-čínského pomezí se budovaly úzké visuté mosty, spojující strmé svahy nad hlubokými údolími. Jejich stavbu dokládá i čínské písmo: archaický znak pro most (qiao) obsahuje významový prvek „vysoké hory“. Čínský, resp. sichuanský zavěšený most vychází v podstatě z nosníkové konstrukce, mohli bychom jej tedy nazývat „lanový nosníkový“ most. Větší počet táhel, osm až dvanáct, umně spletených z bambusových vláken, se připojil k soustavě vyvazovacích vratidel na břehu a spustil se nad prostor, který se měl překlenout. Lana byla příčně pokryta dřevěnými deskami, které k sobě nemusely těsně přiléhat. Konstrukce nemá výztužný nosník, chůze po mostě proto vyvolává pocit vratkosti, který je dále umocněn bočním houpáním, jelikož most má nepatrnou tuhost a nelze ho zajistit proti příčnému ani svislému rozkmitání. Zavěšené mosty jsou tudíž vždy vybavené zábradlím, napleteným z menších lan asi metr nad táhly. Lanové mosty byly velmi choulostivé a záhy je nahradily mosty řetězové, jak potvrzuje ve svých zápiscích mnich Xuanzang, který se v 7. století vypravil na pouť do Indie pro buddhistické sútry. Řetězové mosty nazýval pro jejich vratkost „létajícími“. Oproti nim jsou klasické visuté, tj. himalájské mosty, konstrukčně jednodušší než sichuanský typ. Rozšířily se z Himalájí východním a jižním směrem, hlavně do Indočíny a na Tchaj-wan. Visuté prvky, tj. jedno, častěji však dvě lana, byly v tomto případě upnuty do opěr na březích a opisovaly mírnou křivku. Na ně byly napleteny svislé závěsy, do kterých se pokládaly trámy rovné mostovky. V mnoha oblastech Číny, například v Zhejiangu, se běžně budovaly pontonové mosty, a to pro trvalé, nikoliv nouzové užívání. Čínsky se jim říká „plovoucí“ mosty (fuqiao) a jsou zmiňovány již u Konfucia. Stavěly se pro ně speciální čluny vybavené nosnými tyčemi. Nevýhodou pontonových mostů je, že se nedají používat za bouře.
Uvedené tradiční typy mostů se dodnes stavějí, přestože jich vzhledem k nástupu nových stavebních technologií a materiálů ubývá. Pouze u jednoho typu mostu byla stavební technologie dávno zapomenuta. Jde o kamenný nosníkový most, jaký se stavěl v době songské, zejména v 11. a 12. století, v přímořských oblastech provincie Fujian. Podle místních kronik jich bylo v letech 960 až 1258, tedy v období jejich největšího rozkvětu, vybudováno přes sto deset. Stavěly se nad mělkými, rozlehlými vodními plochami. Do vody se nasypalo kamení, balvany a škeble, které působily jako hydraulická malta, a na tyto základy byly postaveny pilíře z kamenných bloků naskládaných na sebe. Pilíře byly částečně vetknuty do základů. Každé pole se skládalo z kamenných desek obrovských rozměrů – není známo, jakým způsobem byly tyto desky na místo stavby dopravovány. Pokud se mostovka prolomila, opravili most vsunutím další podpory. V historické literatuře jsou udávána neuvěřitelná rozpětí mezi podporami, např. 25 metrů, což je reálně vyloučené. Celková délka dochovaných mostů však bývá značná, až 1 250 metrů. Nejdelší dochovaný most tohoto typu, Anping qiao v Anhaizhenu (okres Jinjiang), lidově zvaný Wuli qiao měří 2 100 metrů. Byl postaven v období 1138–1151. Je poměrně nízký, vede přes pobřežní mělčiny, místy i přes ostrůvky a působí spíše jako chodník z kamenných bloků, vyzdvižený na 362 pilířích. Mostovku tvoří úzké kamenné bloky, většinou tři až čtyři položené vedle sebe. Pilíře jsou poskládané z dlouhých, postupně se směrem vzhůru zkracujících bloků, položených napříč pod mostovkou. Šířka podpěr se udává 4,5 až 5 metrů, jsou tedy širší než mostovka, jejíž průměrná šířka činí 3,4 metru. Most má ovšem mnoho nepravidelností, takže uvedené rozměry jsou přibližné. Fujianské konzolové mosty jsou unikum, které nenajdeme jinde v Číně ani ve světě.
Jiná zajímavá konstrukce, kterou pečlivě zachytil songský malíř, je oblouk poskládaný z navazujících trámů – dieliang gong. Vzácný dochovaný příklad ve vzdálené hraniční oblasti v provincii Gansu je věrnou přestavbou z roku 1919, která nahradila původní most ze 14. století. Tento Baling qiao se klene přes vzdálenost 30 metrů a dosahuje výšky 12 metrů. Podobné konstrukce z navazovaných bambusových prutů je dosud možné ojediněle spatřit na venkově.
Stavba mostů v Číně byla spjata s mnoha pověrami. Most totiž mohl podle lidových představ rušit a popudit dračího krále vodní říše. Proto stavbě předcházela důkladná porada s geomantem, který doporučil vhodné místo, a po dokončení stavby se pořádalo procesí do chrámu boha Guandi, který měl most v budoucnu chránit. Často se jeho chrám nebo jiná rituální stavba, například pagoda nebo socha mytického zvířete (lva, slona, qilina) postavila hned před most. Ze starobylých pověstí vyplývá, že drak nepodryje mostní opěry, do jejichž základů byla zazděna lidská oběť. Tato krutá praxe se prý vyskytovala ještě před Tichomořskou válkou. Nepřímo ji dokládají například lidové bouře z konce 19. století, ke kterým došlo při stavbě železniční tratě ze Šanghaje do Hankou s četnými mosty. Místní prostí lidé se obávali, že budou muset dodávat chlapečky jako oběti pro zpevnění opěr těchto staveb. Příběh jedné chrámové divadelní hry zase vypráví, jak byla stavba mostu zdárně dokončena teprve poté, co se kdosi obětoval a skočil do řeky. Ve 30. letech odkryli archeologové u Chengdu zbytky hanského mostu, který měl v základech zazděnou kamennou sošku nosorožce, bájného zvířete, které mělo stavbu ochraňovat. I v moderní době je každopádně doloženo, že se do základů běžně zazdívala myš nebo nějaký hmyz. Také hnutí opěr se vysvětlovalo nevolí říčního božstva. V tom případě se dříve než stavitelé povolávali taoističtí kněží. Spálili obětní peníze a bohové jim napověděli, zda je vhodnější lokaci pro nevhodné geomantické podmínky trvale opustit, anebo zda mají most opravit. V případě, že most rušil jen malého bůžka, stačilo postavit větší stavbu, na kterou byl takový bůžek příliš slabý. Určité řeky, např. Žlutá řeka, se podle lidových představ kvůli mocným dračím králům vůbec přemostit nedaly.

Tento text je úryvkem z knihy:
Lucie Olivová
Tradiční čínská architektura, Dokořán 2008
Podrobnosti na stránkách vydavatele
Poznámka: Součástí knihy jsou oproti tomuto úryvku četné ilustrace včetně odkazů na ně.

O technice ve staré Číně viz také:
Měly čínské paláce na ochranu magnetické zárubně dveří?








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.