Velké psychiatrické případy

Člověk |

Kniha ukazuje, jak problematická může být psychiatrická diagnóza. Případy, jimiž se řada psychiatrů proslavila, stály často na - z dnešního pohledu - úplně chybných diagnózách. Text o šílencích a šílenství samozřejmě uvítají i milovníci bizarností a kuriozit všeho druhu...




***pravidelné páteční přetištění staršího článku

Kniha Velké Psychiatrické případy začíná příběhem bavorského krále Ludvíka II., po němž nám zůstaly především jeho bizarní stavby, dnes turistické atrakce. Tady bych rád upozornil na to, že královo šílenství zase podle knihy není tak zábavné, jak si lze občas přečíst v jiných popisech. Není zde např. zmíněno, že by se král pokládal za vlkodlaka (vlkodlaky jinak najdete např. i v počítačových hrách inspirovaných Ludvíkem II.).
Jak známo, Ludvík II. zahynul na jezerním břehu spolu s psychiatrem Bernhardem Guddenem, jenž ho předtím prohlásil za nepříčetného. Ačkoliv podrobnosti této události nejsou známy, téměř jisté je, že Ludvík Guddena zabil a pak buď zahynul na srdeční selhání, nebo spáchal sebevraždu. Od Guddena každopádně nebyl dobrý nápad, že odvolal ošetřovatele a vydal se sám na procházku s šílencem, u něhož mohl navíc důvodně předpokládat, že proti němu bude zaujatý.
Už v případě Ludvíka autor knihy polemizuje s psychoanalytickými východisky. I v dalším textu ukazuje, jak prakticky všechny diagnózy vycházející z psychoanalytických pozic (bez ohledu na to, zda je vyřkli Freud či jeho nástupci z různých škol) jsou de facto bezobsažné.

Po Ludvíkovi II. následuje případ učitele Wagnera z Degerlochu. „S pohnutím jsem vyhledal lokality, v nichž ve Švábsku žil masový vrah a paranoik učitel Wagner,“ píše autor v předmluvě. Tuto kapitolu si jistě vychutnají i milovníci sexuálních bizarností, protože Wagner o sobě tvrdil, že se dopustil zoofilie a v rámci paranoické poruchy byl přesvědčen, že o tom jeho okolí ví a za zády se mu posmívá.
Několik citátů z knihy:
„Spáchal-li sodomii opravdu, pak se jí dopustil ve večerních hodinách při návrat z hostince, a to v podnapilém stavu.“
„Od roku 1970 je ve Francii sodomie stíhatelná, jen pokud způsobila veřejné pohoršení nebo pokud zvíře následkem aktu uhynulo.“
„Docet Busch… nedokázal rozhodnout, byla-li případná Wagnerova sodomie hetero- nebo homosexuální.“… „Vyslovoval slova (kráva, klisna, tele, koza, býk, vůl, jalovice, skot, ovce, pes, husa apod.) a doufal, že z Wagnerovy reakce [pomocí měření kožního elektrického odporu] odhalí, se kterým ze zvířat se sodomie vlastně dopustil. Pokus nevyšel…“

Nevím, zda to autor původně zamýšlel a snad to působí i cynicky a necitelně, ale díky pasážím tohoto typu pokládám knihu v podstatě za humoristickou.
Wagner také mimochodem psal divadelní hry – v knize najdete i četné další doklady o literární tvorbě duševně chorých, vesměs však jde o autobiografie.
Psychiatr Vacek se ve Wagnerově případě snaží také analyzovat, zda duševní vyšinutí představují nějakou „nemoc doby“ – srovnává Wagnera např. s Hitlerem. Vesměs však podobné přístupy odmítá, jde podle něj primárně o poruchy mozku. Konkrétní historické a sociální okolnosti pak dodají duševní chorobě „látku“ (tj. podle okolností se rozvine např. blud, že je člověk sledován Marťany, jindy by obviňoval třeba svobodné zednáře), nejsou však její příčinou.

Kriticky jsou popsány „Dva případy Sigmunda Freuda“. Nejprve případ „vlčího muže Wolfsmanna“. Zde autor ukazuje, že psychiatři a především psychologové mají dodnes sklon pomíjet v analýze chorob genetickou zátěž.
U Wolfsmanna byl přitom takový vliv zcela evidentní. Otce léčili pro deprese a zemřel na předávkování léky na spaní (pokud nešlo rovnou o sebevraždu), psychotická sestra spáchala sebevraždu, matka byla hypochondrička, jeden ze strýců paranoik přesvědčený o tom, že ho sledují holubi atd. (poznámka: výčet zní skoro jako jedna scéna ve Švejkovi, pokud si vzpomínáte).
Freud přitom i za těchto podmínek soudil, že za Wolfsmannovou chorobou stálo nějaké přichycení při masturbaci jeho vychovatelkou či co, protože se to hodilo do teorie infantilní sexuality.
Freud také rozebral sen, ve kterém Wolfsmann viděl, jak v oknu proti jeho posteli sedí na ořešáku šest či sedm bílých vlků. Sen, na jehož základě přišel Wolfsmann i k přezdívce, pod kterou je pacient znám v odborné literatuře, dle Freuda údajně vyjadřuje kastrační úzkost. (Poznámka: Takový sen mít já, budu nejspíš šťastný až do konce života. :-))

Následuje případ prezidenta Schrebera, jehož „Paměti nervově nemocného“ byly také analyzovány Freudem (identifikoval zde latentní homosexualitu) a Ferenzim.
Autor uznává, že Freud přišel i s řadou myšlenek, které skutečně vedly k rozvoji uvažování o duševních chorobách. Sám Freud by zřejmě nesouhlasil s „mystickou“ cestou, kterou se vydala řada jeho nástupců, každopádně už on sám posunul psychiatrii od „normální“ vědy směrem k hermeneutice – se všemi riziky, které z toho plynou. Na následujícím případy anorektičky a sebevražedkyně Elleny Westové a popisu jejího případu z pera Binswangera tepá autor ještě mnohem ostřeji než psychoanalýzu tzv. dasainanalýzu, která (zjednodušeně řečeno) vychází ve svých přístupech především z existencialismu, fenomenologii a Heideggerova „učení o bytí“. Výsledkem tohoto přístupu jsou mnohem spíše literární díla než diagnóza – a právě tak vypadají obvykle kazuistiky daseinanalýzy (či transpersonální psychologie). Podobně jako v případě psychoanalýzy také bývají subjektivistické, nepřístupné verifikaci či falsifikaci.
Dnes by Elleně Westové namísto existenciálních úvah zřejmě pomohla novější generace antidepresiv.

Poslední případ Johna Hinkleyho mladšího, který se pokusil zastřelit prezidenta Raegana, aby tímto činem učinil dojem na herečku Jodie Fosterovou (!), pak celou knihu uzavírá. V této části se autor zabývá především úlohou, jakou hrají psychiatrické posudky v systému amerického soudnictví. Jak je možné, že před porotu přicházejí odborně vzdělaní znalci, kteří, jsou-li povoláni obžalobou, duševní chorobu popírají, v případě obhajoby ji naopak potvrzují? Kde je potom nějaká „objektivita“?

Na knize, byť místy se jedná o výklady poněkud únavné, je zajímavé, že se zde čtenáři-nelékaři dostane trochu podrobnější, „jemnější“ klasifikace duševních poruch. Paranoia není samozřejmě totéž co schizofrenie nebo maniodepresivní porucha. Odborný význam těchto pojmů je však oproti hovorovému jazyku často přece jen posunutý; pokud si to člověk ujasní, může se předejít řadě terminologických zmatků…

(Jaroslav Vacek: Velké psychiatrické případy, Paseka, Praha-Litomyšl, 2001)











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.