Slova jsou pouze kódy a symboly, jejich význam je arbitrární – na tom se zřejmě shodne drtivá většina lingvistů. Jaká je výhoda těchto kódů? Proč nemůžeme používat nějaký pravý jazyk, o kterém uvažoval svatý Augustin, kde by slova byla přímo totožná s označovanými věcmi?
Pomiňme nyní otázku, zda věci existují samy o sobě a zda tedy můžeme najít slovo, které jí nějak niterně odpovídá (např. pravé jméno ze světa Zeměmoří od LeGuinové). Jazyk, kde by realita odpovídala slovům, by měl výhodu v tom, že by v něm vůbec nešlo zformulovat nepravdivé tvrzení – proto zřejmě Augustin s celou myšlenkou také přišel.
(Zde odbočka: trošku obdobné vlastnosti měl Orwellův new speak, kde také některé výroky typu "strana je špatná" prostě zformulovat nešlo.)
K výhodám symbolického a arbitrárního vyjádření však patří právě to, že tímto způsobem můžeme vyjadřovat neexistující věci. Elfové a trpaslíci neexistují, existuje však literatura o nich. Bez arbitrárních symbolů bychom také obtížně vyjadřovali věci právě nepřítomné (řeka Amazonka) a kategorie abstraktní, kterým neodpovídá žádný fyzikální (fyzický) předmět.
Především ale: arbitrární systémy jsou mnohem efektivnější kvůli své kompresi/zkratce. Říci "strom" je rychlé. Kdyby se symboly měly nějak podobat označovaným věcem, měli bychom před sebou mnohem obtížnější úkol – například bychom rukou ve vzduchu museli nakreslit něco, co skutečně připomíná strom.
Možné nepravdy a lži jsou pak nutnou daní za požadavek komunikovat v reálném čase.
(Zdroj: Robert J. Sternberg: Kognitivní psychologie, Portál, Praha, 2002, podrobnosti o knize viz http://obchod.portal.cz/kniha.asp?Csl=8553&lk=1, dále viz např. Umberto Eco: Hledání dokonalého jazyka)
