Recept na kreativitu: Chůze a nerušené čtení

Člověk |

Francouzský matematik a fyzik Henri Poincaré se v autobiografické kapitole své knihy Základy vědy věnuje otázce matematické kreativity.




Kapitola začíná podrobným popisem toho, jak Poincaré objevil třídu takzvaných Fuchsových funkcí, což byl jeden z prvních významných matematických úspěchů jeho kariéry. Nejprve se pokusil dokázat, že Fuchsovy funkce neexistují. S problémem se lopotil patnáct dní, leč marně. Pak jednoho dne přerušil obvyklou rutinu a dal si černou kávu. A protože večer nemohl usnout, tápal v mysli po slibných tušeních. „Myšlenky povstávaly v zástupech,“ píše Poincaré. „Cítil jsem, jak se srážejí, spojují se v páry a utvářejí stabilní kombinace. Dalšího rána jsem postuloval existenci třídy Fuchsových funkcí, těch, jež vycházejí z hypergeometrických řad.“

Jeho další objev, souvislost mezi těmito funkcemi a neeuklidovskou geometrií, přijde o několik týdnů nato, když Poincaré nastupuje do autobusu během své geologické expedice v Normandii. Po návratu domů zahájí práci na nesouvisející aritmetické otázce a několik dnů jen tápe. „Znechucen svou nemohoucností,“ vzpomíná, „odejel jsem na pár dní k moři, abych přišel na jiné myšlenky. Jednoho rána, když jsem se procházel po útesu, jsem si uvědomil, dočista výstižně, náhle a s bezprostřední jistotou, že aritmetické transformace neurčitých ternárních kvadratických forem jsou totožné s formami náležejícími do neeuklidovské geometrie.“ Poincaré se znovu vrátí domů a začne se prokousávat implikacemi. Narazí však na další překážku. Vojenská služba zavelí a on je nucen odcestovat na základnu Fort Mont-Valérien na předměstí Paříže, kde má na matematiku jen pramálo času. Konečného dílu skládanky se však přesto dočká. „Jednoho dne, kráčeje ulicí, se mi znenadání nabídlo řešení problému, který mi do oné chvíle bránil v postupu. Nepokoušel jsem se jej však okamžitě rozebírat. Teprve po skončení služby jsem se k němu navrátil. Měl jsem již k dispozici všechny základní prvky, stačilo je pouze složit ve správném uspořádání. I napsal jsem svou poslední monografii jediným tahem pera a bez sebemenších potíží.“

Poincarého líčení je možná tím nejpádnějším důkazem prospěšnosti chůze pro tvůrčí myšlení v zaznamenaných dějinách. Kdykoli slavný matematik zasedl za stůl, tok inovací jako by se zastavil. Během chůze však „myšlenky povstávají v zástupech“. Tento jev se Poincaré pokusil vysvětlit pomocí atomové metafory, v níž každou jednotlivou myšlenku představuje atom připevněný na zeď. Za běžných podmínek zůstávají tyto atomy na místě, uzamčené ve stabilní konfiguraci. Ale jakmile začne mysl bloumat (a v Poincarého případě i fyzické tělo), atomy se odpoutají. „Ve chvílích odpočinku a nesoustředěných úvah se jich část odpoutá ode zdi a začne se náhodně pohybovat omezeným prostorem… podobně jako roj komárů, či chcete-li učenější obdobu, jako molekuly plynu v kinematické teorii plynů. Z jejich vzájemných srážek pak vzcházejí nové kombinace.“

Zatímco kreativní procházka může vyprodukovat nové šťastné kombinace nápadů existujících již v naší hlavě, šťastnou náhodu můžeme rovněž kultivovat absorbováním myšlenek z okolního světa. Čtení je stále tím nejúčinnějším kanálem pro zprostředkovávání a šíření zajímavých nových myšlenek a pohledů. Ale ti z nás, kdo nejsou vědci či nepůsobí ve vydavatelském průmyslu, si mohou dovolit číst pouze ve volném čase, mimo pracovní dobu – poslouchat audioknihy během ranního dojíždění do práce nebo si přečíst jednu dvě kapitoly po uložení dětí do postele.

Problém s asimilací nových myšlenek mimo každodenní rutinu spočívá v tom, že potenciální kombinace jsou omezeny rozsahem paměti. Nestihnete-li přečíst knihu dříve než za dva týdny, pak než se dostanete k následující, zapomenete, co vás tak zaujalo či inspirovalo na té předchozí. Můžete se ponořit do světonázoru jednoho autora, ale pak je obtížnější vytvářet šťastné kolize myšlenek ostatních autorů. Tomu se lze vyhnout například tak, že si vyhradíte delší časový úsek, kdy si projdete rozsáhlou a pestrou sbírku myšlenek několika autorů naráz. O Billu Gatesovi (a jeho nástupci v Microsoftu Rayi Ozziemu) je známo, že si bral každoroční čtenářskou dovolenou. V průběhu roku si sepisoval seznam četby – z níž velká část nesouvisela s jeho každodenní prací u Microsoftu – a pak odjel na týden či dva, které zasvětil výhradně čtení. Stlačením ročního přísunu informací do několika málo dní poskytl myšlenkám více příležitostí ke vzájemnému spojení, z toho prostého důvodu, že je snazší zapamatovat si text, který jste četli včera, než ten, který jste si prošli před půl rokem.

Poincarého jazykem lze říci, že čtenářská dovolená, stejně jako dlouhá procházka, odlepí atomy ode zdi a uvede je v pohyb. Většina z nás si samozřejmě dvoutýdenní čtenářská volna nemůže dovolit, nemluvě o tom, že ne každý si pod pojmem zasloužená dovolená představí dva týdny pročítání tisíců stran textu. Neexistuje však důvod, proč by význam a hodnotu čtenářských dovolených nemohly akceptovat organizace a firmy. Již dnes přece řada zaměstnavatelů poskytuje svým pracovníkům volno k nabývání nových dovedností a znalostí. Mohou-li mít vývojáři Googlu jeden den v týdnu na to, aby se věnovali čemukoli, co je napadne, mohou přeci i ostatní společnosti přijít na způsob, jak svým zaměstnancům umožnit nerušený odpočinek v síti nových myšlenek.

 

Tento text je úryvkem z knihy:

Steven Johnson: Odkud se berou dobré nápady

Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.