Student World

Často se uvádí, že rozvoji antické technologie překážela jednak povznesenost tehdejších intelektuálů nad fyzickým světem, jednak pak to, že práci namísto strojů zvládli otroci. Pro rozvoj techniky tak scházela motivace, tehdejší stroje pak měly spíše charakter hraček.

V jednom případě však motivace pro technické inovace rozhodně existovala – ve vojenství. Jak vypadaly antické obléhací stroje? Rozhodně překonávaly středověk a za jejich zlatý věk můžeme pokládat zřejmě období helénismu.

Města se dobývala zdaleka nejen pomocí beranidel a katapultů. Následuje několik snad méně známých skutečností popsaných podle zdroje níže.

– Složitější obléhací stroje se Řekové zřejmě naučili stavět od Kartaginců během neustálých válek na Sicílii. Alexandr Makedonský s pomocí nových obléhacích technik dobyl fénický Tyros, město do té doby pokládané za nedobytné. Na konci 4. stol. př. n. l. se již budovaly obléhací věže vysoké až 40 metrů. V helénistickém období pak měly některé stroje i přes 50 metrů (máme-li tedy věřit dobovým záznamům). Věže byly opevněné, pobité kovem (mj. i na ochranu proti požárům; z téhož důvodu byly součástí konstrukce často také nádrže s vodou) a vybavené různými mechanickými prvky, berany, „vrtáky“ nebo „zobanem“, který tloukl do paty hradeb a podkopával je.

– „Želvu“, tedy způsob, jak se dostat k hradbám, známe především jako zeď do sebe zakleslých štítů, které vojáci drželi horizontálně nad hlavami. Problém však byl v tom, že vodorovná plocha se dala snadno rozvalit těžkým předmětem vrženým z hradeb. Oblíbené proto byly želvy v podobě složitých konstrukcí do špičky – tak, aby se těžké předměty po nich měly tendenci neškodně skutálet. Podobné konstrukce (inspirované prý i prorážecí špičkou lodi – embolon) se používaly také při útoku do kopce pro balvanům, které valili dolů obránci.

– Obléhací mechanismy byly strašně těžké. Bylo např. velmi obtížné je nějak dostat přes obyčejný příkop, ten se nejprve musel zasypat. Dokonce jsou zaznamenány případy, že stroj se stal nepojízdným čistě proto, že obránci okolí hradeb pokropili vodou. Kvůli lepšímu rozložené váhy byla proto tendence přecházet k věžím, které měly kola ne ve 2, ale ve 4 řadách. Pro pohyb věží se používaly různé kladkostroje a rumpály, někdy i tažná síla zvířat, samozřejmě též síla lidských svalů.

– Zajímavým, méně známým strojem byla sambuca, jakýsi padací most používaný při útocích z moře. Naopak obléhaní využívaly jako stroje především různé „jeřáby“, které bořily cizí obléhací stroje. Archimédovy jeřáby dokázaly ublížit i římským lodím.

– V době Říma obléhací techniky poněkud upadly (opět – i zde byl helenismus vrcholem; vzpomeňme na tvrzení Paula Johnsona, který Římu vytýká jakousi tupou brutalitu namísto chytrých technik, kdy třeba silnice se – alespoň dle Johnsona – budovaly prostě jako spojnice míst bez ohledu na vlastnosti terénu). Římané často dobývali hradby prostě pomocí žebříků. Další oblíbenou římskou technikou bylo budování náspů mnohdy i převyšujících hradby a jejich rozšiřování stále blíže opevnění (opět metoda poněkud tupá; např. jeden Caesarův násep v Galii byl široký skoro 100 metrů a vysoký přes 20 metrů). Jako ochrana se při stavbě náspu používaly hlavně dřevěné konstrukce, nebo nepřátelské lučištníky paralyzovali výše stojící římští lučištníci na náspu; na násep byl-li postaven nejen z hlíny, ale i ze štěrku, bylo někdy možné postavit ještě samotnou obléhací věž.

– Campbell nicméně nesouhlasí s tím, že by během římského císařství tyto techniky nějak upadaly. Ve 2. polovině 4. století se stále stavěly válečné stroje zhruba ve stejné podobě jako za Caesara.

Zdroj: Duncan B. Campbell: Řecká a římská obléhací technika, Grada 2008

Úvodní obrázek: ilustrační, zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain

autor Pavel Houser