Středověk: čtenáři, zaháleči a veřejné domy

Člověk |

Z učebnic dějepisu si pamatujeme středověké šlechtice obvykle jako negramotné analfabety, kteří se věnovali pouze lovu, válce a turnajům. Naopak všichni ostatní dřeli od slunka do slunka. Není to ale docela pravda.




Jean Verdon ve své knize uvádí, že od karolinské doby (většina textu se týká Francie a je otázkou, nakolik dále uváděné bude platit i pro další země, např. středověký Český stát) byla gramotnost mezi vyššími vrstvami běžná. Existovala zde celá řada milovníků knih, to ale neznamená, že by tehdejší lidé četli jen tak pro zábavu. Před vznikem knihtisku byl totiž problém s cenou knih. Ruční práce, vazba (často drahocenná) vedly k tomu, že knihy byly velmi drahé – cena knihy mohla klidně odpovídat třeba ročnímu platu středního úředníka. A to i poté, co byl pergamen nahrazen papírem (viz také: Svitek, kodex, kniha: Specifika středověku, Jak pergamen zvítězil nad papyrem).

Z tohoto pohledu se pak mimo kláštery a dvory panovníků kniha brala mnohdy spíše jako investice než věc určená pro zábavu. Lidé tehdy moc pro zábavu nečetli. Různé breviáře a katechismy nebyly cíleny jako oddychová četba, no a u světských knih zase jejich cena vedla k tomu, že byly spíše pracovní pomůckou; odborné knihy vlastnili a používali především alchymisté, lékaři/lékárníci a právníci, ovšem i většina řemeslníků uměla číst.

Verdon zmiňuje jako zajímavost i vznik knihoven určených pouze pro své členy – realizovalo se to tak, že lidé měli v zamčených truhlách uložené své vlastní knihy, ale přístup k nim měli i ostatní členové „klubu“. Všechny truhly měly totiž stejný zámek.

 

Zdroj: Jean Verdon: Volný čas ve středověku, Vyšehrad, Praha 2003

 

– Mimochodem, v knize se uvádí, že naše představy o tom, jak se středověcí lidé neustále dřeli, odpovídají pravdě pouze částečně. Byla nejen neděle, ale i celá řada dalších svátků, kdy církev pracovat přímo zakazovala, byť by lidé chtěli a potřebovali. Týkalo se to nejen zemědělců, ale i obyvatel měst. V řadě cechů byla zakázána práce v noci. Když se k tomu připočtou omezení daná roční dobou (tma, mrazy…), vychází nejspíše v průměru na týden 4 až 5 pracovních dnů. Omezení na to, kdy smí pekař roztopit pec, mohla znamenat i jen 190 pracovních dnů v roce.

– Zajímavostí z knihy je rovněž třeba omezení „pracovní doby“ u prostitutek. Veřejné domy musely v jednom období alespoň formálně zavírat už relativně brzo (při setmění), nadále zůstaly otevřené pouze hospody.

– Pařížští střihači sukna měli již v roce 1384 zaručeny 3 hodiny času na oběd. Inu, Francie…

 











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.