Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

V raném středověku se rozvíjela především věda arabská; částečně šlo o recepci starších antických vzorů, ale částečně i o výzkumy vlastní. Kromě oborů často zmiňovaných a přijímaných z arabského prostředí i v latinské Evropě (medicína) stojí za pozornost například astronomie a optika. Arabské úspěchy zde přišly spolu se zdokonalením matematického aparátu. Kromě často zmiňované desítkové soustavy stojí za zmínku zavedení goniometrických funkcí (které v matematice antické známy nebyly; sinus zavedli Indové, ale systematicky se goniometrickými funkcemi zabývali právě až Arabové, odtud je převzali Evropané).
V astronomii sice Arabové přišli s některými idejemi zpochybňujícími ptolemaiovský geocentrismus, především však po sobě zanechali četná pozorování, jejichž systematickým výsledkem byly tabulky, přehledy a katalogy hvězd (ostatně některé hvězdy mají dodnes arabská jména, viz Algol – al-ghúl). Arabští astronomové vysvětlili třeba i to, proč hvězdy nejsou vidět na denní obloze.
Z antických poznatků vycházela také arabská mechanika. V suchých krajích byl zájem hlavně o stroje čerpající vodu. Známy byly také pokročilé další techniky, jak zacházet s vodou, stavba zavlažovacích zařízení i různých odtokových kanálů. Známo bylo i řešení úloh na páce. O zručnosti arabských mechaniků svědčí různé převodníky, které našly uplatnění v tvorbě hraček – různě se pohybujících figurín, jejichž obdoba je ještě dne občas k vidění na poutích. Posedlí byli arabští technologové měřením hustot; měli k dispozici přesné tabulky, takže měření hustoty jim často nahrazovalo kvalitativní analýzu; za tímto účelem vyvinuli i relativně přesné váhy. Podle hustoty dělili nerosty a určovali také složení kovových slitin. Vlastní techniky pro určování hustot byly převážně převzaty z Archiméda (viz jeho slavný případ se stanovením složení vládcovy koruny).
V arabském světě se rozsáhlá pozornost věnovala optice (největším optikem byl zřejmě Alhazen žijící kolem roku 1000), která však tehdy byla chápána jako součást geometrie, nikoliv fyziky. V podobě nauky o vidění měla ovšem vazbu i na oční lékařství, jako nauka o světle zase aspekty filozofické i teologické. Úvahy o perspektivě zase měly vztah k malířství.
Od arabských optiků pak přes Vitellia vede přímá cesta k Rogeru Baconovi. Nicméně až po Baconovi byl (Dietrichem z Freibergu kolem roku 1300) opraven Aristotelův omyl a zjištěno, že duha vzniká odrazem slunečního světla na jednotlivých kapičkách vody (nikoliv na mracích jako celku). Ve stejné době byl již běžně používán kompas a i celková teorie magnetismu předčila znalosti dosažené v antice (byť muslimští i křesťanští kapitáni někdy svěřovali kompas Židům, aby nemohli být sami nařčeni z používání magických sil). Objevily se první teorie nerovnoměrného/zrychleného pohyby (dávno před Galileem se objevil i první model, podle kterého je rychlost volného pádu lineární funkcí času).

Zdroj: Jindřich Bečvář a kol.: Matematika ve středověké Evropě, Prometheus, Praha, 2001
Část I. Štoll: Fyzika a astronomie ve středověku
a další

Poznámka: V příslušné kapitole výše zmíněné knihy je mj. psáno, že Kolumbus znal rozměry Země správně, pouze záměrně klamal své okolí, aby na svou výpravu dostal prostředky.

autor Pavel Houser